Sign On Right Wrist

Loui 27

Probudil jsem se na bílé postely. Tohle nebyl můj pokoj. Rozhlédl jsem se, abych zjistil, kde jsem. Nemocnice. Hned mi vše začalo docházet. Klub. Harry. Auto. Nemocnice. Sakra. Okamžitě jsem si sedl, ale hned toho zalitoval. Rozbolela mě hlava, ale že sakra hodně. Ale ani přes bolest jsem si nelehl zpátky. Musel jsem se dostat k Harrymu. Spustil jsem nohy na zem, ale když jsem zvedl hlavu uviděl jsem Harryho jak leží na posteli. Buď spí nebo je v kómatu.

Jsou lidi po autonehodě v kómatu, že jo? Nebo je tam uvedou doktoři uměle, aby se tělo zotavilo? Nevěděl jsem to. Jediné, co vím je, že chci za ním.

Slezl jsem z postele úplně a přitáhl si postel k té jeho. Přišoupl jsem ji úplně, aby z toho byla dvojpostel. Lehl jsem si zpátky a přítulil se k Harrymu. Ani nevím kdy, ale začal jsem brečet.

Tak hrozně jsem si vyčítal, že je Harry teď tady. Kdybych nešel na záchod, tak by to bylo v pohodě. Nebo kdybych neutekl z klubu. Byli by jsme spolu a šťastní.

"Harry, prosím. Musíš mi to odpustit" zašeptal jsem a plakal dál.

~<3~

Nevím, jak dlouho jsem tu byl. Mně to přišlo jako roky. Niall říkal, že už jsme tu 2 týdny. Za tu dobu se nic nezměnilo. Byl jsem tu pořád. Do školy jsem nechodil a ani nechtěl. Doktoři a ostatní se mě snažili od Harryho dostat, ale nepovedlo se. Dostal jsem vždy hrozný záchvat vzteku, smutku a nakonec úzkosti.

"Harry," začal jsem jako obvykle "víš, co se mi dnes zdálo??" zamyšleně jsem hleděl na strop a objímal jeho ruku.

"Zdálo se mi o tom, že mi doktor řekl, že pokud se do zítra neprobereš, tak tě odpojí" začali mi stékat po tvářích slzy.

"Nechci, aby tě odpojili, víš?" vzlykal jsem už pořádně nahlas "tak hrozně chci, aby si se mi vrátil, abych slyšel tvůj chraplák, abych slyšel tvoje vtipy, které nikomu nepřijdou vtipné, ale i tak se smějí (přiznejte se komu přijdou stejně vtipný jako mě?? 😂❤️), abych slyšel tvoje tiché zpívání ve sprše nebo nadávání na moc přeslazené romantické filmy. Vždycky říkáš, že je nesnášíš, ale ve skrytu duše je miluješ. Abych slyšel každý tvůj hluboký nádech, když se snažíš uklidnit. Ach, tak hrozně tě miluju. Miluju tě Harry Edwarde Stylesi" zamumlal jsem a rozbrečel se nanovo.

Ale něco mě donutilo ztuhnout na místě. Stisk na mé ruce se zesílil. Né, na dlouho, ale zesílil. Harry mi stiskl ruku. Okamžitě jsem se podíval do jeho tváře, ale ta zůstávala nedotčená. Žádná změna. Pořád ten klid, co z něj vyzařoval.

Sledoval jsem ho asi pět minut, abych se ujistil, že se mi to vážně nezdálo nebo že se Harry nepohnul. Po dalších deseti minutách jsem to vzdal a zase se k němu přítulil. Už jsem to nezvládal. Snažil jsem se pořád být silný, ale nešlo to. Čím déle jsem tu byl tím víc se mě zmocňoval strach. Vím, že je Harry velký bojovník a silný chlap, že to jen tak nevzdá, ale i tak jsem měl strach. Co kdyby se něco pokazilo??

~<3~

Už od včerejška brečím a nedokážu přestat. Včera mi doktor řekl, že jestli se Harry do týdne neprobudí, že ho odpojí. Nemohli mi odpojit Harryho. Nešlo to.

Celou dobu jsem plakal. Když už jsem chtěl pohladit Harryho po vlasech, zatajil se mi dech. Moje věta. Byla pryč. Moje první věta, co mi řekl Harry, byla pryč. Prostě tam nebyla. Zkontroloval jsem obě zápěstí, abych si byl jistý. Ale nebyla tam. Nikde.

Ta prázdnota, co jsem najednou cítil se nedala popsat. Rychle jsem ještě zkontroloval Harryho zápěstí. Také tam nebyla. Ani Harry svoji větu neměl. Tohle se nemohlo dít. Slyšel jsem, že když vám zmizí věta ze zápěstí, tak buď umíráte vy nebo vaše polovička. Většinou se ztratí těsně před smrtí. Když mi tohle docvaklo začal jsem brečet ještě víc.

Nemohl jsem ho ztratit.

"Harry, prosím! Tohle mi nemůžeš udělat! Harry, notak. Miluju tě, nemůžeš mě opustit. Miluju tě" plakal jsem a ty 2 slova opakoval pořád dokola dokud jsem neusl vyčerpáním.

......

Probudil jsem se další den ráno. Znovu jsem zkontroloval obě zápěstí. Jak své, tak Harryho. Ani na jednom nebyla žádná věta. Prostě prázdno. Znovu jsem začal brečet. Plakal jsem dokud nepřišla máma s Niallem.

"Co se děje zlatíčko?" byla první věta, co mi řekla mamka, když mě viděla.

"Doktor. Říkal, že Harryho. Odpojí, když. Se do týdne. Neprobudí" popotahoval jsem mezi slovy.

"A taky. Se mi a Harrymu. Ztratila věta. Ani jeden. Ji nemáme" brečel jsem znovu. Nedalo se to. Nezvládal sem to.

"Zlatíčko, to je určitě nějaký omyl" kroutila hlavou "určitě to je omyl" taky se jí po tvářích spustily slzy.

"Díval jsem se" zavrtěl jsem hlavou. I Niall brečel.

Brečeli jsme všichni. Dlouho. Když skončily návštěvní hodiny, museli mamka s Niallem odejít.

Už jsem neměl, co plakat. Jen jsem na Harryho koukal a užíval si pohled na něj a na jeho krásu dokud jsem mohl.

Vždyť je mi teprve 17. Našel jsem svoji spřízněnou duši a mám ji hned stratit?? Jak byl ten svět nespravedlivý. Nesnášel jsem ho. Nesnášel jsem svět za to, že mi chtěl vzít Harryho tak brzo.

Usnul jsem dost pozdě s myšlenkami na to, že jestli Harry zemře. Zabiju se. Nemůžu tu bez něj být.

....

Ráno mě probudilo sluníčko. Hnus. Umírá mi spřízněná duše a ono ještě bude svítit slunce.

Zabodl jsem pohled na strop a nechal stékat nové slzy po tvářích. Po chvilce jsem otočil hlavu na Harryho. Hned jsem se zarazil. Něco bylo na Harrym jinak.

Harry měl pod okem srdíčko. Vypadalo jako vytetované. Zkusil jsem se ho dotknout. V tu chvíli mi poskočilo srdce a cítil jsem zvláštní pocit na hrudi. Bylo to zvláštní. Hrozně hezký pocit mnou projel, když jsem po srdíčku přejel prstem. Bylo to ohromné. Už teď  jsem ten pocit miloval a to nevím, jestli ho někdy zažiju znovu. Ohromeně jsem studoval Harryho jestli na něm není ještě něco nového. Nic jsem nenašel.

Koukal jsem na něj dokud zase nepřišla mamka s Niallem. Ani jsem k nim nevzhledl, když mě pozdravili. Měl jsem strach, že o něco přijdu, kdybych zvedl pohled od Harryho.

"Loui? Co to máš pod okem?" zeptal se mě Niall, když přišel blíž.

"Já? Spíš Harry" zamumlal jsem a zíral na Harryho srdíčko.

"Ne, ty máš pod okem srdíčko. Co to znamená?" zeptala se mě mamka. Okamžitě jsem k ní střelil pohledem.

"Pod kterým okem?" zíral jsem na ni jako na ducha.

"Pod pravým" zamračila se.

"Harry má taky pod pravým" zamumlal jsem a utíkal ke zrcadlu, co tu bylo.

"Co to má znamenat?" řekli jsme všichni tři zároveň, když jsem se otočil zpátky.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj ☺️

Teď popravdě..
Kdo se lekl, že jeden z nich zemře??