Bylo nebylo, ve znovu rozkvétajícím poválečném Londýně, přišla na svět vlčí princezna. Pojmenovali ji po hvězdách. Byla stejně krásná a stejně divoká jako ony, jenže si s sebou nesla strašlivé prokletí. Úplněk co úplněk procházela proměnou starou ja...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Když se objeví slunce, zmizí hvězdy
– Arabské přísloví
Bylo nebylo, před mnoha a mnoha lety, se mi do těla poprvé opřelo spalující slunce a obličej ovál horký mořský vzduch. Tehdy mi bylo čerstvých osmnáct a těšil jsem se na všechno, co mě mělo v Egyptě čekat.
Naivní a romantický představy o jízdě na velbloudech, oslnivých oázách uprostřed nekonečných dun a pohádkových pokladech, ale vzaly za svý poměrně rychle.
Práce pro Gringottovi byla náročná a mnohdy hodně nebezpečná. Často jsme si sáhli až na dno svých sil a setkali se tváří v tvář se smrtí i s vlastním strachem. Přesto jsme ji dělali s láskou a nezlomnou vášní. Lámat kletby totiž nebylo jenom zaměstnání; bylo to poslání. Museli jste ho milovat a zároveň vůči němu mít zdravý respekt, pokud jste chtěli být vážně dobří. Jinak jste mohli klidně skončit jako další řádek na dlouhým seznamu obětí, jež si hrobky vyžádaly. Jenom další blázni, co se pokusili odhalit tajemství faraonů a zaplatili za to životem. A že to byl dlouhý seznam.
A teď jsem tu byl zpátky.
Znova jsem scházel po schodech z letadla a vystavil tvář ostrýmu jižnímu slunci. Skoro jsem zapomněl, jak žhavý dokázal být místní vítr. Připomínal obrovský fén, který na vás foukal ze všech stran a nebylo před ním úniku. Čelo se mi okamžitě orosilo a do bavlněnýho trička se začal během pár minut vsakovat můj vlastní pot. Místní podnebí ani nemohlo být vzdálenější chladný Británii, ale přes to všechno jsem se přistihl, jak se mi koutky samovolně zvedají do úsměvu. Tohle místo nešlo nemilovat. Připadal jsem si, jako kdybych se vrátil domů.
„Ale, ale, ale. Kdo by to byl řekl," ozvalo se za mnou, jakmile jsem si vyzvedl zavazadlo a opustil budovu letiště. „Weasley se vážně vrátil na místo činu. Nečekala jsem, že tě tu ještě někdy uvidím, zrzku."
„Rashido," zazubil jsem se při zvuku jejího hlasu a okamžitě se na ni otočil. Vypadala pořád stejně – havraní vlasy, snědá pleť a čokoládový oči, ve kterých hrály pobavené jiskry – přibylo jen pár vrásek, který jí na kráse rozhodně neubíraly. Přesto jsem si neodpustil drobný rýpnutí: „Páni, tys ale zestárla!"
„Všichni holt nemůžeme bejt tak neodolatelný jako ty, lišáku," uculila se, načež mi ovinula ruce kolem krku. Závan vanilky a orientálního koření mě objal spolu s ní a přinesl s sebou spoustu nezapomenutelných vzpomínek, který jsme za ty roky stihli společně nasbírat.
„Chyběls mi, Bille," zašeptala nakonec, než mě pustila a o krok ustoupila. „Tak pojď. Vsadím se, že se najde i spousta dalších, co tě chtěj pozdravit."
Hned za rohem, kam už nedohlédly oči všudypřítomných turistů, jsme se proto společně přemístili. Jakmile jsme se objevili na místě, poměrně početná skupina lidí stojících kolem se okamžitě hlasitě rozkřičela: „Salam aleikum, Bille!"
