Bylo nebylo, ve znovu rozkvétajícím poválečném Londýně, přišla na svět vlčí princezna. Pojmenovali ji po hvězdách. Byla stejně krásná a stejně divoká jako ony, jenže si s sebou nesla strašlivé prokletí. Úplněk co úplněk procházela proměnou starou ja...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Bojujeme ve válkách. Bojujeme za mír. Bojujeme proti hladu. Moc rádi bojujeme. Bojujeme, bojujeme a bojujeme, puškami nebo hubou nebo penězi. A planeta není ani o ždibec lepší, než byla před námi.
– Chuck Palahniuk
Nic vás nepřipraví na to, jak moc se život změní, když se vám narodí dítě. Celej život mluvíte o lásce, o strachu i o bolesti, ale teprve ve chvíli, kdy se stanete rodičem, pochopíte jejich pravou hloubku. Strach i láska se najednou násobí a touha smazat smutek z tváře toho nejlepšího, co jste kdy dokázali, je až příšerně bolestná. Nic v tu chvíli není nemožný. Zkrátka budete bojovat až do posledního dechu.
Já během svýho života bojovala už nesčetněkrát. Pokaždý za něco jinýho. Sama za sebe, za svou vlastní hrdost, za svobodu, za lásku, i za lepší budoucnost. Každej další rok, kterej jsem strávila válčením, jsem prosila Merlina, abych to už konečně nemusela prožívat znova. Klečela jsem na kolenou a žádala Morganu, aby moje dcera nikdy nemusela vidět to, co jsem viděla já; aby nemusela pocítit ty příšerný drápy strachu, co se zaseknou hluboko do těla a drásají a drásají, aby z vás dostaly i ty poslední střípky zbejvajícího štěstí.
„Jsi bezcitná mrcha." „Jak se na sebe můžeš dívat do zrcadla?" „Jenom sám ďábel se dokáže dívat smrti do očí a nemrkat."
Za ty roky po válce jsem si vyslechla spoustu podobnejch průpovídek. Ti, co vás nenáviděj, budou totiž vždycky křičet nejhlasitějc. To lidi jsou největší zlo světa. Lži, pomluvy a obvinění, který nemají žádný reálný základy, dokážou ublížit stejně bolestivě jako černá magie. Navíc proti nim neexistuje žádný ochranný kouzlo.
Jestli jsem si ale kdysi myslela, že mě v Británii některý lidi nenáviděli, vůbec jsem netušila, jak taková nenávist vlastně vypadá. Tady v Egyptě to bylo úplně jiný. Tady na mě někdo plival, jiný se mi vyhejbali obrovským obloukem, jako kdybych snad byla ztělesněním pekla, a ti odvážnější mi dokonce přáli bolestivou smrt. Ne za mejma zádama, to ani náhodou, oni mi to klidně řekli přímo do očí. A nejenom mě. Dokonce i mojí dceři. Nenávist tady tekla ulicema stejně neúnavně, jako protejkala voda Nilem.
A nebylo to jenom na ulicích. Dokonce i část zaměstnanců Gringottovejch nesouhlasila, abych byla mezi nima. Nahlas si nic říct nedovolili, jelikož i sami skřeti před třemi lety podepsali dohodu proti diskriminaci vlkodlaků, ale občas mi to dávali dost citelně najevo.
„Doufám, že budeš viset."
To byla snad ta nejhorší věta, kterou jsem za svůj pobyt tady v Egyptě slyšela. Nešlo ani tak o její obsah, ale o skutečnost, že vyšla z úst asi dvanáctiletýho dítěte jednoho z lamačů kleteb. Předsudky předávaný z rodičů na děti byly tím největším zlem, proti kterýmu se bojovalo jen těžko.
Ten večer jsem seděla sama na opuštěným molu nad řekou a brečela. To byla slabost, co jsem si nemohla dovolit ukázat před nikým jiným. Nechtěla jsem tím způsobovat vrásky na čele ani Billymu. Jenže i já byla jen člověk. Byla jsem máma, která netušila, jak ochránit svoje dítě před krutostí celýho toho podělanýho světa. Občas jsem se ptala sama sebe, jestli jsme vážně nebyli až moc sobecký, když jsme rozhodli o jejím životě za ní. V posledních dnech jsem si tu otázku navíc pokládala mnohem častěji než kdy dřív.
