Bylo nebylo, ve znovu rozkvétajícím poválečném Londýně, přišla na svět vlčí princezna. Pojmenovali ji po hvězdách. Byla stejně krásná a stejně divoká jako ony, jenže si s sebou nesla strašlivé prokletí. Úplněk co úplněk procházela proměnou starou ja...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Zlaté oči, které mohou k smrti vyděsit, jsou fascinující. Člověk, který jednou spatřil pohled vlka, nikdy nezapomene na jeho oči.
– Anne Ménatory
Těžký je břímě rozhodnutí. To by vám nejspíš potvrdil jakýkoliv panovník, co se někdy rozhodl špatně. Ať už to byl ten, který věřil šarlatánovi, že ho naučí kouzlit, ten, co si vyřízl vlastní srdce, a nebo ten, co se rozhodl nepředat královně důležitý vzkaz.
Stál jsem uprostřed tržnice a s bolestivě staženým hrdlem sledoval následky svýho neslavnýho rozhodnutí. Místo, který procházející mudlové viděli jenom jako jeden z architektonických skvostů, se pro kouzelnický oči měnil na dřevěnou šibenici. Vyrostla tu přes noc a dneska ráno na ní přibyla dvojice vlkodlaků. Jednomu z nich nemohlo být víc než čtrnáct. Nedokázal jsem od tý hrůzy odtrhnout oči. Úředníci z ministerstva se tu už sice pokoušeli uklidnit veřejnost a co nejrychleji mrtvoly sundat, ale to nic neměnilo na tom, že se to vážně stalo. Vůbec k tomu nemuselo dojít, kdybych předal Rory všechno, co jsem předat měl. Většinu jejich krve jsem měl na svých rukou a z toho mi bylo vážně zle.
„Mrzí mě, že jste to musel vidět, pane Weasley," ozval se po mým boku Gamalův mručivý hlas. „Snažíme se uklidnit situaci, ale občas něco neodhalíme včas."
„Nesouhlasíte s integrací vlkodlaků do společnosti, proč by vás měli trápit dva mrtví z jejich řad?" obrátil jsem se na něj s přimhouřenýma očima a stiskl ruce v pěst. Jeho politický postoj nebyl žádným tajemstvím, takže jsem se v tomhle ohledu ani nemusel držet zpátky.
„Nesouhlasím s integrací, ale to neznamená, že souhlasím s vražděním, chlapče. Vždyť to bylo ještě dítě, u Osirise. Děti by neměly být součástí našich válek, nemyslíte?"
„Myslím, že líp bych to neřekl," odvětil jsem a prsty si krátce promnul oči. „Omlouvám se, nejsem dneska ve svý kůži."
„To je v pořádku. Takový pohled člověkem vždycky otřese. Byl bych velmi nerad, kdyby podobná tragédie zasáhla i vaše blízké, pane Weasley. Opravdu byste měl přivést slečnu Blackovou k rozumu. Pod naší a vaší ochranou se nebudete muset bát o její bezpečnost."
„Při vší úctě, pane Gamale," pozvedl jsem bradu, protože byl ještě o dobrý půl hlavy vyšší než já. „Jak znám Rory, bál bych se spíš o ty, co by se proti ní pokusili postavit. Nikdo, kdo se o to snažil, nedopadl dobře. Nebudu na ni tlačit. Měla by si o svojí ochraně rozhodovat sama."
Všiml jsem si stínu, co se mu mihl po tváři. Jenom krátce, téměř neznatelně. Velice rychle ho ale nahradil letmý úslužný úsměv.
„Máte samozřejmě pravdu. Slečna Blacková je dospělá a je pouze na ní, jestli naší nabídku přijme nebo ne. Nikdy bych si ji nedovolil k něčemu nutit. Měl bych jít, pane Weasley. Čeká mě ohledně téhle tragédie ještě spousta papírování. Rád jsem vás potkal."
