Bylo nebylo, ve znovu rozkvétajícím poválečném Londýně, přišla na svět vlčí princezna. Pojmenovali ji po hvězdách. Byla stejně krásná a stejně divoká jako ony, jenže si s sebou nesla strašlivé prokletí. Úplněk co úplněk procházela proměnou starou ja...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Hněv je počátkem šílenství.
– Marcus Tullius Cicero
„I princezny už leží ve svých postýlkách, všichni draci už jsou dávno pryč, tak se uveleb ve svých peřinkách. Já zamykám ústa a schovávám klíč."
Seděl jsem na židli, s bradou opřenou o předloktí položený na desce stolu, a s letmým úsměvem sledoval Rory, která právě zpěvem uspávala Lyru. Rád jsem poslouchal její hlas. Všechno se zdálo být tak nějak zářivější a klidnější, když zpívala. Pokud teda zrovna nehráli se Siriusem u táboráku; to pak mělo do klidnýho večera dost daleko.
Jakmile ta naše treperenda konečně usnula, přešla Fialka rovnou ke mně a usadila se mi do klína. Jemně jsem jí ovinul ruce kolem pasu a bradu si opřel o její rameno, abych jí mohl věnovat letmý polibek na krk. Na chvíli se o mě opřela zády a zavřela oči. Seděli jsme spolu v úplný tichosti a jenom si užívali blízkost toho druhýho, protože ač jsme tu teď byli spolu, v konečným výsledku jsme spolu trávili jenom málo času. Oba jsme měli svoje vlastní povinnosti.
„Mám pár novinek," promluvila nakonec. „Některý by tě mohly zajímat. A nejspíš budu potřebovat s něčím pomoct."
„Budeš potřebovat moji pomoc? Páni, to bych si měl zapsat do deníčku," uculil jsem se. „Pojď se projít, ať máme klid. Taky mám pár informací."
Ruku v ruce jsme vyšli ze stanu a vyrazili do tmy noci, osvětlený jenom pár přenosnými plamínky a několika zapálenými loučemi. Teplota tady poblíž pouště v noci klesala dost nízko, ale zatím bylo teplo. Písek ještě pořád sálal a hřál nás tak do bosých nohou. Ideální čas pro krátkou procházku.
Vzal jsem jí pár set metrů za tábor, kde stála dřevěná věž, vysoká asi pět metrů. Vyrostla tu už v době, kdy jsem tu ještě pracoval. Původně fungovala jako strážní; měla nás chránit před nájezdy kočovných kouzelníků, co se pokoušeli získat Gringottovic poklady, který jsme vytáhli z hrobek. Takových se ale stejně našlo jen minimum a navíc se svými útoky dost rychle přestali. Věž tu nicméně zůstala a dneska už se používala leda tak na noční dostaveníčka. Tak jako tak to bylo ale skvělý místo na noční pozorování oblohy.
„Hezký," houkla Rory, když jsme se vyškrábali nahoru a usadili se na barevných kobercích. „Ale jestli mě tu chceš znova žádat o ruku, tak na to rovnou zase zapomeň."
„Kdybych to chtěl vážně udělat, fakt bys mě teď ranila," zavrtěl jsem pobaveně hlavou.
„Ano už jsi očividně slyšel několikrát, nepotřebuješ si přidat do sbírky i moje," poznamenala, ale nebyla v tom žádná přílišná kousavost.
Myslím, že už moc naštvaná nebyla, ačkoliv si přímo přede mnou ještě demonstrativně zapálila cigaretu. Věděla, že to nemám rád. Rozhodl jsem se na to nijak nereagovat. Když se cítila ukřivděná, nějaký věci mi zkrátka dělala na truc. Zvykl jsem si na to, což jí možná trochu štvalo, ale mě to ušetřilo kupu vrásek na čele.
