Bylo nebylo, ve znovu rozkvétajícím poválečném Londýně, přišla na svět vlčí princezna. Pojmenovali ji po hvězdách. Byla stejně krásná a stejně divoká jako ony, jenže si s sebou nesla strašlivé prokletí. Úplněk co úplněk procházela proměnou starou ja...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Politici ani nemilují, ani nenávidí. Řídí je zájmy, ne city.
– Philip Stanhope Chesterfield
Království v zemi věčnýho slunce se s příchodem Fialky rozzářilo ještě o něco víc. Ač jsem dobře věděl, že zlí černokněžníci pořád číhají ve stínech a čekají na svou šanci, ona s sebou přinesla jistotu, kterou jsem tak moc potřeboval. Ne nadarmo nosila ve fantaziích mojí dcery na hlavě korunu. Nikdo jiný totiž nedokázal s humorem sobě vlastním smést ze stolu všechny pochybnosti, co mi poslední měsíce nedávaly spát, a vybrat z nich jenom to opravdu důležitý.
Problém byl, že takhle jsem to zřejmě viděl jenom já a Lyra.
První trable přišly hned druhý den ráno, kdy jsem vzal Rory na trh. Slunce ještě tolik nežhnulo, takže byla ideální chvíle na procházku. Chtěl jsem, aby poznala všechna ta místa, která mi byla tak dlouhou dobu druhým domovem. Procházeli jsme kolem dřevěných stánků plných ovoce, ryb, nejrůznějšího oblečení nebo šperků, a já jí vyprávěl o tom, co všechno jsem v těhle uličkách kdysi prožil. Poslouchala mě pozorně, často se doptávala na detaily a já byl nadšený, že touží být součástí i týhle části mýho života.
Zrovna jsem mluvil s jednou obchodnicí a pokoušel se usmlouvat rozumnou cenu za kašmírový šátek, když se kolem nás prohnala skupinka malých dětí. Jednomu z nich, asi tak pětiletýmu ušmudlanýmu klukovi, se mezi námi ale nepovedlo dostatečně rychle prokličkovat a prudce vrazil do Rory, která se jen tak tak udržela na nohách. Kluk skončil na zadku v prachu a nešťastně si mnul sedřený loket. Oči měl trochu slzavý, ale plakat nezačal.
Fialka nenadávala. Jen se usmála a dřepla si k němu na zem.
„Měl bys být opatrnější. Bolí to hodně?"
„Nemyslím, že ti rozumí," pousmál jsem se. Většina místních sice zvládala alespoň základy angličtiny, ale děti – obzvlášť tyhle pobíhající po tržištích – obvykle drmolily jenom arabsky.
„Ana asfah," zamumlal chlapec plačtivě, přičemž se pokoušel z plátěných kalhot oklepat prašný písek, co na nich ulpěl.
„Omlouvá se ti," vysvětlil jsem, jakmile se na mě Rory tázavě zadívala.
Chápavě přikývla a vytáhla z brašny pomeranč, co si před chvílí koupila u stánku s ovocem, načež mu ho s úsměvem podala. Klukovi slzy se jako mávnutím hůlky ztratily a on s nadšením přijal nečekaný dárek. Tyhle děti byly vděčný naprosto za cokoliv a přesně tudy vedla cesta k jejich srdcím.
„Shukran," usmál se vesele a zvedl se zpátky na nohy, přičemž si pomeranč přivinul blíž k tělu.
Široký úsměv mi na tváři ale zamrzl přesně ve chvíli, kdy se za klukem objevil jeho otec. V obličeji byl brunátný vzteky a oči byly plný znechucení, když mu bez okolků vyrazil ovoce z ruky. Odkutálelo se o několik metrů dál a ztratilo se pod jedním ze stánků.
