Bylo nebylo, ve znovu rozkvétajícím poválečném Londýně, přišla na svět vlčí princezna. Pojmenovali ji po hvězdách. Byla stejně krásná a stejně divoká jako ony, jenže si s sebou nesla strašlivé prokletí. Úplněk co úplněk procházela proměnou starou ja...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zlo, které lidé pášou, je přežívá. Dobro je mnohdy pohřbeno s jejich kostmi.
– William Shakespear
Na dnešním večeru nebylo pohádkovýho vůbec nic. Jen těžko bych hledal jakýkoliv pozitiva a víra ve šťastně až do smrti mě popravdě docela rychle opouštěla.
Měli jsme sice pár nápadů, jak Rory pomoct, ale na můj vkus všechny až moc stavěly na náhodě. Bylo nás totiž až zoufale málo. Vzhledem k úplňku jsme nemohli počítat prakticky s žádným vlkodlakem a ještě jsme za sebou museli nechat pár lidí, co budou hlídat děti. Vlčí děti. Rozhodně tak nešlo o práci pro hodný, sotva chodící, babičky.
Rashida si snad ani nemohla najít horšího člověka, kterýho předat do spárů Egypta. Byl jsem si jistý, že Fialka by přesně věděla, co dělat. Byla na rozdíl od nás ostatních expert na vymýšlení šílených a riskantních plánů s omezenými zdroji, který ale ve většině případů vyšly. Rashida byla totiž doslova strategický negramot, Seth byl až moc dobrosrdečný a Sirius sice taktický myšlení ovládal, jenže když šlo o Rory, ztrácel hlavu. Hnal ho vztek a jeho zbrklý nápady by nás s největší pravděpodobností dostali buď na šibenici, nebo do vězení.
Ani po jednom jsem zrovna netoužil.
Zbývala nám tak jenom Aya, která to měla v hlavě očividně docela srovnaný. Navíc dobře znala Abraxa a dokonce i Gamala. Jedinou nevýhodou proto zůstávalo, že se jí týkal úplněk, a její schopnost pomoc tak byla dost omezená. Naštěstí dostala od Rory dvě dávky lektvaru, takže se nás pravděpodobně aspoň nepokusí sežrat.
A to bylo tak nějak všechno, co jsme měli.
Jo, bylo toho zatraceně málo.
Teprve dvě hodiny před soumrakem se k nám konečně doneslo místo plánovanýho shromáždění. Během dne takových informací proběhla spousta, ale žádná z nich se neukázala být pravdivá. Podle všeho šlo o způsob, jak zmást ministerstvo, a postarat se o to, aby celou sešlost neukončilo dřív, než Sokoli stihnou udělat všechno, co měli v plánu.
A my se tomu museli vydat přímo v ústrety. Lepší plán jsme snad ani mít nemohli.
Srdce jsem měl až v krku, když jsme procházeli Luxorem, osvětleným pomalu zapadajícím sluncem, a mířili na tržiště, kolem dokola obehnaný červenou páskou, která měla zabránit mudlům ve vstupu. Mimojiný. Samozřejmě byla doplněná zastíracími kouzly a hlídkou na každým rohu.
„Jak si můžeš být tak jistá, že nás vůbec pustí dovnitř?" zašeptal jsem Rashidě, která šla pořád rovnou za nosem a rozhodně se nepokoušela nikterak skrývat.
„S tím bych si nedělala starosti. Zaid z vás rozhodně nemá strach, zas tolik si nefanděte. Nestojíte mu za nějaký přehnaný opatření. Chce nejspíš jenom velkou šou."
