Bylo nebylo, ve znovu rozkvétajícím poválečném Londýně, přišla na svět vlčí princezna. Pojmenovali ji po hvězdách. Byla stejně krásná a stejně divoká jako ony, jenže si s sebou nesla strašlivé prokletí. Úplněk co úplněk procházela proměnou starou ja...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jen si pamatuj, že v jistém okamžiku se tví nepřátelé mohou stát tvými spojenci. Takový už je život.
– Christopher Paolini
„A pak ten krokodýl takhle chňapnul!" vyjekla Lyra a plácla o sebe dlaněmi. „A chytil statečnou vlčí bojovnici do smrtících spárů. Vypadalo to, že vyhraje a pouštní království padne, ale pak přispěchala na pomoc sama královna! Vrhla se do boje a zahnala Pána Písku i s jeho družinou na útěk!"
Stačilo pár hodin blahodárnýho spánku a Lyra jako kdyby úplně zapomněla, co se v noci dělo. Samotnýho mě překvapilo, jak moc bylo to dítě splachovací. Nejspíš jsme za to mohli děkovat Merlinovi, ale možná za to částečně mohlo i její prokletí. Když se totiž od malička každý měsíc bolestivě měníte na čtyřnohý zvíře, vnímání reality máte zkrátka trochu jiný.
Při jejím vyprávění jsem jen s letmým úsměvem sledoval, jak leze Siriusovi po zádech a po hlavě. Obvykle to byl on, kdo byl pod pohrůžkou násilí nucen účastnit se všech jejích výprav. Užívala si jeho přítomnost, jelikož v Británii se o jeho pozornost musela dělit ještě s dětmi od Harryho. Tady ho měla jenom sama pro sebe a já měl díky tomu prostor věnovat se práci.
Dneska jsem na ni ale neměl ani pomyšlení. Přehrával jsem si v hlavě naši hádku s Fialkou a vážně litoval toho, že jsem jí o tom zasnoubení neřekl. Nejspíš jsem prostě jenom nechtěl, aby měla ohledně Rashidy obavy, protože se rozhodně neměla čeho bát. Rash možná patřila do mýho života, ale rozhodně ne jinak než jako kamarádka. To Fialka byla moje budoucnost. Ani na chvíli jsem o tom nepochyboval.
„Tatínku!" vyrušila mě Lyra ze zamyšlení, když se mi začala škrábat do klína. „Měli bychom mamince natrhat nějaký kytičky. Upleteme z nich věneček? Tu korunku, co jsem jí vyrobila, si totiž zapomněla doma."
„To by jí mohlo udělat radost, co?" usmál jsem se a v duchu si nadával, že mi něco takovýho musela říct moje malá dcera. Nejspíš mě to mohlo napadnout samotnýho.
Ovinul jsem jí ruku kolem pasu, když jsem se zvedal ze židle, až se převrátila a zůstala viset hlavou dolů. Rozesmála se a dokonce se mě i pustila, aby mohla s rukama mávat ve vzduchu. Přesně takhle jsem s ní vyšel ze stanu, až se po nás několik procházejících otočilo s nechápavými výrazy ve tvářích.
„Ty teďka půjdeš kolem záhonku a já budu trhat jo?" oznámila mi. Culíkem přitom vymetala zem, ale zřejmě jí to vůbec nevadilo. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou. Očividně jsem se vážně nemusel obávat o dopady posledního úplňku na její duševní zdraví.
Strávili jsme další hodinu vybíráním těch nejhezčích kytek pro maminku. Nakonec jsme natrhali pár pouštních růží a ozdobili je několika větvičkami tamaryšku. Doufal jsem, že by je mohla Rory ocenit. Chtěl jsem jí je sice předat osobně, ale tyhle plány mi zhatil jenom chvíli po obědě Jabari, který přiběhl jako velká voda a celý udýchaný se ke mně hrnul.
