Bylo nebylo, ve znovu rozkvétajícím poválečném Londýně, přišla na svět vlčí princezna. Pojmenovali ji po hvězdách. Byla stejně krásná a stejně divoká jako ony, jenže si s sebou nesla strašlivé prokletí. Úplněk co úplněk procházela proměnou starou ja...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Smích je dočasný, u fantazie nezáleží na věku a sny jsou napořád
– Walt Disney
„Nad zemí věčného slunce se stahovala mračna. Pán Písku, strašlivý kouzelník žijící hluboko v poušti, opustil bezpečí svého sídla a chystal se napadnout malou vesničku plnou chudých, ale statečných rolníků!"
Dnešního vyprávění se velice ochotně ujal Seth. Sám byl tak trochu velký dítě, takže si to náramně užíval. Ve skutečnosti ještě ani nebyl čas na pohádku, bylo sotva po obědě, ale těm dvěma to očividně vůbec nevadilo. Lyra měla na hlavě zamotaný turban a na očích sluneční brýle. Oba navíc leželi na břiše ve vchodu do stanu a sledovali přicházející písečnou bouři.
„Jak ho porazíme?" zašeptala Lyra. Z kapsy vytáhla svůj nerozlučný proutek, kterým na škvíru odhrnula moskytiéru. „Proti němu je Plamínek bezmocný!"
„Budeme ho muset přechytračit," odpověděl Seth a zadíval se na ni. „Určitě máš v kapse nějaký trumf, který ten zlosyn nebude čekat!"
„Já nevím." Krátce zkrabatěla čelo a očividně úpěnlivě přemýšlela, než zvedla prst do vzduchu a nadšeně vyjekla. „Už vím! Mám vílí prach! Můžeme ho očarovat!"
„Vílí prach? Kde přišla princezna k vílímu prachu?"
„Dala mi ho teta Fleur," odvětila důležitě.
To mě zaujalo natolik, že jsem zvedl hlavu od pergamenu, kam jsem si právě dělal poznámky, a odložil dokonce i brk. „Jak jako teta Fleur?" zeptal jsem se a ani se přitom nesnažil zakrýt překvapení. Ač jsme se s Fleur rozešli v dobrém, od rozvodu jsem ji neviděl, protože se vrátila do Francie. Nějak mi to nedávalo smysl.
„No přece teta Fleur! Přivezla mi makronky. Ty ji neznáš? Její babička byla víla, věděl jsi to?"
„Ona byla u nás?" Tentokrát už jsem ji věnoval svou plnou pozornost. Ne, že by mě snad to zjištění nějak extrémně znepokojilo, ale rozhodně jsem měl potřebu se ujistit, že všechno dobře dopadlo. „Viděla se s mámou? Nic si neudělaly, že ne?"
„Co? Né! Proč by si měly něco udělat?" Lyra vykulila oči, ve kterých jí ale hned vzápětí blýsklo porozumění, když se ke mně naklonila blíž, sundala si brýle z očí, dala si ruku k puse a zašeptala: „Jo ty myslíš na té tajné výpravě?"
„Na jaký tajný výpravě?"
To už jsem začínal být trochu nervózní, protože jsem vůbec netušil, co z toho bláznivýho dítěte ještě vypadne. Kam spolu ty dvě vůbec mohly jít? Vždyť se neměly rády. Možná si to Lyra prostě jen vymýšlela, ale o Fleur jsem jí nikdy nevyprávěl, takže i to se zdálo být dost nepravděpodobný.
„Děda říkal, že šly najít... hm." Krátce se zamyslela, jak se snažila najít to správný slovo, co Sirius použil. „Jo! Blábolivé hrozny. Myslím, že to byla vážně těžká výprava, protože jim před cestou říkal, že se mají šetřit, aby nepřišly zpátky po čtyřech!"
