Bylo nebylo, ve znovu rozkvétajícím poválečném Londýně, přišla na svět vlčí princezna. Pojmenovali ji po hvězdách. Byla stejně krásná a stejně divoká jako ony, jenže si s sebou nesla strašlivé prokletí. Úplněk co úplněk procházela proměnou starou ja...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Po zlém nenastupuje vždy nutně dobré; může je vystřídat i nové zlo, horší předešlého.
– Michel de Montaigne
Bylo nebylo, před dlouhými sedmi lety, daleko v Británii, přišla zpráva, která mi navždycky změnila život.
Pamatuju si ten večer tak jasně, jako kdyby se to stalo včera. Byl zrovna úplněk a z podmračenýho nebe se tiše snášel první sníh. Ten rok přišel až nezvykle brzy. Měl jsem zrovna volný večer a chtěl ho strávit nad konvičkou horkýho čaje a nějakou fajn knížkou, jenže to jsou přesně ty plány, který se pomalu ani neotočí, aby vám zamávaly, když berou za svý.
Zrovna jsem pil svůj první šálek, když z krbu vyšlehly zelený plameny a objevil se v něm někdo, komu jsem se posledních pár týdnu pokoušel ze všech sil vyhýbat. Nejspíš jsem moc dobře věděl proč.
„Williame Weasley!" vyhrkla moje máma. Byla celá od popela a ruce měla založený v bok. To nikdy nevěstilo nic dobrýho. Tenhle tón hlasu si obvykle vyhrazovala pro Freda a George. Na mě ho použila snad jenom dvakrát v životě. Poprvý, když jsem jako dítě zmizel v lese a chystal se najít na vlastní pěst Lily, a po druhý, když jsme se s Malfoyem do krve servali kvůli Rory.
Ve chvíli, kdy jsem ho zaslechl, jsem na sebe leknutím vybryndal zbytek čaje a vyskočil na nohy jako nějaký káraný školáček. Nemohl jsem si pomoct; z mámy šel občas vážně strach, a nemizel ani s mým přibývajícím věkem. Možná se spíš ještě horšil.
„Mami," odkašlal jsem si. „Měla jsi dát vědět, že přijdeš. Trochu bych tu... uklidil."
„Aby ses mi mohl zase vyhnout?! Tak to tedy ne, chlapče!" zamračila se. „Jak dlouho ses mi to chystal tajit? Co tě to popadlo? Rozvod? V naší rodině? Takhle jsem tě přece nevychovala, Bille!"
S hlubokým povzdechem jsem si prohrábl vlasy a rezignovaně se posadil zpátky do křesla. „Já i Fleur jsme dospělí, mami. Prostě to nevyšlo. To se stává. Nejsme první a nejspíš ani poslední."
„To vážně neumí žádný z mých synů jednat se ženami? Ještě nedávno jsem myslela, že budeme slavit další svatbu a všechno je zase jinak. Ron si přivedl tu svou upištěnou Levanduli, co mě přivádí k šílenství, Ginny si odjela hrát famfrpál někam kdo ví kam, Rory s Fredem se rozešli a teď k tomu ještě tvůj rozvod? Svatá Morgano, to snad ani nemůže být pravda. To mi snad děláte schválně!"
Nervózně jsem si odkašlal a mimoděk si promnul zátylek. „Ohledně Rory..." To už mě ale přerušilo hlasitý zaklepání na dveře. Děkoval jsem Merlinovi za tohle rozptýlení, ale netušil přitom, že do záchrany měla tahle návštěva dost daleko. „Promiň, musím tam jít," zamumlal jsem a rukou přitom gestikuloval do chodby, kam jsem se bez dalšího otálení vydal.
