Bylo nebylo, ve znovu rozkvétajícím poválečném Londýně, přišla na svět vlčí princezna. Pojmenovali ji po hvězdách. Byla stejně krásná a stejně divoká jako ony, jenže si s sebou nesla strašlivé prokletí. Úplněk co úplněk procházela proměnou starou ja...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Lidé jsou jako karty, víte. Vyberte si kartu. Jakoukoli kartu. A trik je přimět toho druhého věřit, že karta, kterou si vybral, byla jeho volba, jeho určitá piková dáma.
– Joanne Harris
Králové a princové jsou obvykle ti silní, ti obdivovaní, ti hrdinové, co zachrání dámy v nesnázích. Pohádky, legendy, báje – většině z nich dominují muži. Král Artuš a jeho rytíři kulatýho stolu, kouzelník Merlin, spousta nejvyšších bohů všech možných kultur.
Silný a cílevědomý ženský jsou pak často zobrazovaný jako ty zlý – ať už to byla Morgana, královna Zloba nebo třeba Gothel. A to ani nemluvím o všech těch krutých ježibabách, co se živily zbloudilýma pocestnýma nebo malýma dětma.
I to byl možná jeden z důvodů, proč musela Rory celý život bojovat za každou špetku respektu. Lidi snadno uvěřili, že je věrným přisluhovačem Pána zla, že je chladnokrevným vrahem, ale přesvědčit je o opaku byla dlouhá a trnitá cesta plná slovních útoků, pomluv v médiích a otevřených výhrůžek. Ona to všechno ale zvládala s bradou hrdě vztyčenou a s humorem sobě vlastním. Nikdy nedopustila, aby poznali, jak hluboko se jí ve skutečnosti dostali pod kůži.
To jsem věděl jenom já.
I mě ale trvalo dost dlouho, než jsem to všechno vážně pochopil.
První týdny a měsíce potom, co se náš vztah stal oficiálním, byly doslova jako na houpačce. Nebyl jsem zvyklý na pozornost novinářů, na spoustu dotěrných dotazů ohledně našeho vztahu, mýho rozvodu nebo Rořina těhotenství. Pár hyen z Denního věštce dokonce došlo tak daleko, že se mě ptali, jak se žije v partnerství, ve kterým nosí kalhoty ženská. A já – naprosto neznalý triků těch novinářských krys – nad těmi slovy začal vážně uvažovat.
Dost často jsem přemýšlel, k čemu mě Fialka vlastně potřebuje. Byla emancipovaná, naprosto samostatná a nepotřebovala chlapa, aby se za ní pral. Vším tím mi naprosto bořila představu, kterou jsem do tý doby nosil v hlavě. Rozhodně nebyla princezna, která by toužila po záchraně a já si často připadal tak nějak... zbytečný.
Až dokud jsem ji nenašel po jednom hodně nepříjemným rozhovoru s Ritou Holoubkovou brečet v koupelně. Seděla na chladných dlaždičkách, rukama si objímala kolena a usedavě vzlykala. Trhla sebou hned, když si uvědomila, že jsem přišel, a snažila se svoje slzy zakrýt, ale to mě vážně neoblblo. Posadil jsem se vedle ní, odhrnul jí vlasy z tváře a jemně ji políbil za ucho. Po dlouhým chápavým tichu jsme spolu mluvili až dlouho do noci a mě tehdy konečně došlo, jak moc důležitou roli v jejím životě ve skutečnosti hraju.
Nebyla ani zdaleka tak silná, jak jsem si myslel. Byla plná strachů a nejistot, o kterých jsem neměl ani tušení. Nepotřebovala, abych za ni bojoval, potřebovala jen, abych tu byl. Nic víc, nic míň. Jakmile jsem se naučil s ní podvědomě nesoupeřit a místo toho stát vedle ní, i ona se mi začala doslova měnit před očima. Každá nejistá omluva, kterou ze sebe vydolovala, pro mě znamenala mnohem víc, než jakýkoliv vyznání lásky, a jakákoliv drobnost, se kterou se mi svěřila a nedržela ji v sobě, mi byla tak trochu odměnou.
