Bylo nebylo, ve znovu rozkvétajícím poválečném Londýně, přišla na svět vlčí princezna. Pojmenovali ji po hvězdách. Byla stejně krásná a stejně divoká jako ony, jenže si s sebou nesla strašlivé prokletí. Úplněk co úplněk procházela proměnou starou ja...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Je lepší říkat pravdu, která zabolí a pomůže, než lež, která utěší, a pak zabije.
– David Shore
Koruna na hlavě občas vážně dokázala být až příliš těžká. Ráno po útoku jsem to pociťoval ještě mnohem víc, než kdy dřív. Obzvlášť, když Fialka zmizela ze stanu a vyrazila zjistit další informace. Připadal jsem si zodpovědný za všechny místní lidi, který jsem dostal do nebezpečí už jenom tím, že jsem přijel a vzal s sebou Lyru. A nejhorší ze všeho bylo, že jsem tím ohrozil i ji samotnou. Nemohl jsem dopustit, aby se jí něco stalo. Jenže co jsem pro to měl udělat?
„Buď rád, že se to stalo takhle, Billy," přisedl si vedle mě Sirius, který si ze včerejší potyčky odnesl jenom jediný šrám na tváři, ze kterýho už zbýval jen růžový pruh zarudlý kůže. „Dívej se na to z tý lepší stránky."
„Co je na tom tak strašně pozitivního?" zeptal jsem se trochu rozmrzele.
„Říkali přece, že ty nepokoje nepřišly až teď. Nejspíš ji měli v merku už nějakou dobu. Kdybychom sem nepřijeli, nikdy bychom to nezjistili. Mohli by ji napadnout přímo v Británii a my bychom na to nebyli vůbec připravený."
„Páni. Tahle myšlenka není až tak blbá, jak bych od tebe čekal," poznamenal jsem a vysloužil si za to pořádnou herdu do zad, až jsem se musel hlasitě uchechtnout. „Co je? Jen jsem upřímný!"
„Maminka tě neučila úctě ke starším?" zavrtěl pohoršeně hlavou.
Koutky se mi samovolně roztáhly do úsměvu. Možná jsme nebyli v úplně nejlepší situaci, ale začínal jsem věřit, že to dobře dopadne. Se Siriusem a Fialkou po boku to snad ani jinak skončit nemohlo. Blackovi měli sice sklony k přehnaným reakcím, ale zároveň neexistoval nikdo, koho byste měli při konfliktu za zády radši. Nikdy se totiž nevzdávali a ne pro ně nebyla odpověď.
„Maminka mi hlavně říkala, že se nemám vybavovat se zarostlými vagabundy, protože by si mě mohli odvíst pryč, a pak už by mě nikdy nikdo nemusel najít."
Narážel jsem tím na jeho poměrně nezvyklý vzhled. Když vedle sebe neměl Lily, holení pro něj bylo sprostý slovo a vlasy, teď už jemně prostříbřený, nosil neuspořádaně sepnutý ve volným drdolu. Místním ženským to ale vůbec nevadilo. Stejně na něm mohly oči nechat.
„Hele, Weasley," zvedl prst do vzduchu.
To už ale k našim uším dolehl vzdálený křik a přerušil naši nesmyslnou debatu. Nebyl ani v nejmenším vyděšený. Byl vzteklý. Naprosto jasně jsem poznával ústa, ze kterých vycházel, ač jsem ho v týhle tónině už docela dlouho neslyšel.
„Řekl bych, že Rory něco rozčílilo," poznamenal Sirius jakoby nic.
Vyměnili jsme si pohled a já s povzdechem zvedl ruku do vzduchu. „Střihneme si, jestli tam jdu já nebo ty?"
