Bylo nebylo, ve znovu rozkvétajícím poválečném Londýně, přišla na svět vlčí princezna. Pojmenovali ji po hvězdách. Byla stejně krásná a stejně divoká jako ony, jenže si s sebou nesla strašlivé prokletí. Úplněk co úplněk procházela proměnou starou ja...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Když někoho milujeme, stává se naše láska reálnou a zjevnou jen díky vynaložené námaze – díky tomu, že pro někoho uděláme krok navíc nebo ujdeme celý kilometr. Láska vždy stojí úsilí; bez námahy se k ní dospět nedá.
– Morgan Scott Peck
Máma nám jako malým klukům často vyprávěla pohádky. Příběhy o hrdinech bez bázně a hany, kteří bojovali s draky, obry a akromantulemi, aby zachránili dámy v nesnázích. Láska se v nich zdála být tak jednoduchá a tak samozřejmá jako dýchání.
Byla to právě její vyprávění, co mě donutilo toužit po orientálních dálkách a divokých dobrodružstvích. Chtěl jsem se stát rytířem a při svých tajemných cestách potkat děvče svých snů. Myslel jsem, že tu pravou poznám na první pohled a už nikdy ji neopustím. Trvalo mi spoustu let pochopit, že sny a reality mezi sebou nemají rovnítko. Rashida měla pravdu, když řekla, že jsem žil pro představu ideální lásky, kterou jsem hledal stejně naivně, jako stovky dobrodruhů Svatý grál.
Teď už jsem dobře věděl, že láska není samozřejmá a jednoduchá. Je to občas zatracená dřina.
Milovat Rory bylo jako pokoušet se o Vronského fintu. Řítit se k zemi obrovskou rychlostí, se srdcem bušícím snad až v konečcích prstů a s vědomím, že tenhle střemhlavý let zkrátka nedokážete zastavit. Jenže vy ho zastavit ani nechcete. V tý zběsilý rychlosti a větru fučícím kolem vašich uší je totiž všechno, co potřebujete. Svoboda, nespoutanost, vášeň. Víte, že je to nebezpečný, ale stejně se do toho vrhnete přímo po hlavě znovu a znovu, protože je vám jasný, že neexistuje nic jinýho, co by ve vás vyvolalo tenhle pocit, bez kterýho už prostě nechcete žít.
A pak byly chvíle, kdy bych ji nejradši roztrhl za tu její hloupou lehkomyslnost a potřebu oplácet starý křivdy.
Třeba dneska odpoledne, když jsem si pročítal Denní věštec, který jsem si nechával pravidelně posílat. Našel jsem v něm totiž článek, co zaujal mou pozornost. Nešlo o žádnou dlouhou zprávu; jenom krátká zmínka, že Rita Holoubková byla zastavena na Příčný ulici, kde si rozložila stánek s nejnovějším číslem Jinotaje a pokoušela se kolemjdoucí přesvědčit o existenci muchlorohých chropotálů. Byla odvedena k Mungovi. Prý blouznila z přepracování, ale já si byl téměř jistý, kdo měl tuhle kratochvíli na svědomí. Jasně jsem v tom poznával Fialčin rukopis, pod který se nejspíš s úplně stejným nadšením podepsali i Fred s Georgem.
„Svatá Morgano, to tam fakt nezůstal nikdo, kdo by pohlídal, aby nedělala blbosti?" povzdechl jsem si.
Sirius zvedl hlavu od svý skleničky whiskey a vzal mi Věštec z ruky. Rychle očima přeletěl těch pár řádků, načež se upřímně rozesmál. „Jsem si naprosto jistej, že ona bude důvod, proč mě James jednou nezmlátí za sex s jeho manželkou, až se zase potkáme. Tohle je tak pobertovský!"
