Bylo nebylo, ve znovu rozkvétajícím poválečném Londýně, přišla na svět vlčí princezna. Pojmenovali ji po hvězdách. Byla stejně krásná a stejně divoká jako ony, jenže si s sebou nesla strašlivé prokletí. Úplněk co úplněk procházela proměnou starou ja...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Světlo si myslí, že cestuje rychleji než cokoli jiného, ale mýlí se. Bez ohledu na to, jak rychle cestuje, zjistí, že temnota tam vždy byla první a čeká na něj.
– Terry Pratchett
Největší krása pohádek tkví v jistotě, že všechno dobře dopadne. Zloduši dostanou, co si zaslouží, hrdinové budou po zásluze odměněni a v království zase zavládne klid a mír. Ty dobré nakonec vždycky čeká jejich šťastně až do smrti.
Co bych teď dal za podobnou jistotu.
Já vůbec netušil, jestli bude mít tahle pohádka šťastný konec. Nevěděl jsem dokonce ani, jestli se toho konce všichni dožijeme. A k tý nejistotě stačilo jenom pár okamžiků. V jednu chvíli jsem sledoval Lyru, jak hravě okusuje Chiaře ocas. V tý druhý se otřásla země, a to zvědavý štěně zmizelo venku dřív, než jsme s Chiarou stačily zareagovat.
Vyběhli jsme za ní prakticky okamžitě. To už na nás ale venku čekali oni. Hned na první pohled mi došlo, že máme tu čest s Horovými sokoly, o kterých mluvila Chia. Postavy v černých hábitech, s ptačími hlavami a ostrými zobáky. V jejich půlkruhu navíc stálo mohutný zvířecí tělo. Silná, šupinatá kůže, zelený oči s kočičíma zornicema a tlama plná dlouhých a ostrých zubů. Připadalo mi, jako kdybych byl zpátky ve válce, jako kdyby mě někdo zase vhodil do nočních můr a já se z nich nemohl probudit.
Světla loučí, který si sebou ti zmetci nesli, rychle přivábila lidi z nejbližších stanů. Ani jsem se nenadál a z jedný strany vedle mě stál Jabari a z druhý Sirius. Zbytek přivolala Chiara táhlým vytím, takže se po jejím boku brzo objevila i Fialka. Srst na hřbetě měla naježenou, pysky ohrnutý tak, že odhalovaly všechny zuby, a uši sklopený do stran. Šel z ní strach. A nejspíš jsem si to nemyslel jen já, protože i v davu Sokolů to trochu nejistě zašumělo.
„Co tady chcete?" ujal se slova Seth, který doběhl jenom pár vteřin po Rory. Bez jedinýho zaváhání se postavil přímo před obrovskýho krokodýla. Očekával bych tenhle postoj spíš od Rashidy, ale ta zůstala stát o několik metrů dál a s hůlkou v ruce všechno jenom sledovala. „Tohle je soukromý pozemek Gringottových. Nemáte tu co dělat!"
Trvalo jenom pár vteřin, než se zvířecí tělo zmenšilo a zvedlo se na zadní. Tam, kde byla ještě před chvílí děsivá bestie, teď stál vysoký chlapík. I on měl přes tvář sokolí masku, jako všichni ostatní. Mohl se pod ní skrývat naprosto kdokoliv. A fakt, že šlo o zvěromága, mě vůbec neuklidňoval.
„Gringottovi nevládou státu, chlapče!" odpověděl hluboký hlas zpod masky. „Jsme svobodní. Máme právo se rozhodnout, jak chceme žít. A my se odmítáme nechat ohrožovat těmito... ohavnostmi."
Mávl rukou k děvčatům. Rory varovně zavrčela, ale držela se zpátky. Sama tušila, že útok by nebyl nejlepší nápad. Jenom by tím podpořila jeho pohled na věc, a to si nemohla dovolit.
