Bylo nebylo, ve znovu rozkvétajícím poválečném Londýně, přišla na svět vlčí princezna. Pojmenovali ji po hvězdách. Byla stejně krásná a stejně divoká jako ony, jenže si s sebou nesla strašlivé prokletí. Úplněk co úplněk procházela proměnou starou ja...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Měl-li bych si někdy vybrat mezi zradou své vlasti a zradou svých přátel, doufám, že bych měl dost odvahy k tomu, abych zradil vlast.
– Edward Morgan Forster
Vzpomínáte si na pohádku o třech bratřích? O sourozencích, co obdrželi dary od samotný Smrti a, až na jednoho, s nimi zacházeli nanejvýš lehkovážně? Jestli totiž nějaká pohádka ukazuje pravou podstatu člověka, je to právě tahle. Závist, chamtivost, sobectví. To všechno jsou vlastnosti, který jsou nám až příliš blízký. Rádi bychom tvrdili, že jsme rytíři bez bázně a hany, co se postaví čelem sebevětšímu nebezpečí s odvahou a ctností sobě vlastní, ale takových nás je ve skutečnosti hodně málo. Jestli vůbec někdo.
Během války jsme sice bojovali ve jménu dobra, ale i tak jsme zabíjeli matky i otce, syny i dcery. Jestli to bylo správný? Nevím. Nemyslím, že na to vůbec existuje jasná odpověď. A přesto... přesto až příliš často soudíme ostatní za jejich rozhodnutí, který podle nás nejsou správný, jako bychom snad právě my měli nějaký patent na rozum.
Já ale potřeboval znát pravdu. Pořád jsem věřil, že Rashida stála na mojí straně, nepřipouštěl jsem si, že by to snad mohlo být jinak, jenže jsem to chtěl slyšet od ní. Ten den se mi na ni ale nepodařilo narazit. V táboře nebyla a já rozhodně nemínil prohledávat celý Luxor jen proto, abych ji našel. Rozhodl jsem se proto počkat a krátil si přitom dlouhou chvíli s Jabarim.
Ten začínal začínal být dost nervózní. Další úplněk už byl totiž za dveřmi, a ačkoliv měl k dispozici vlkodlačí lektvar, stejně měl strach. Kdo by v jeho situaci taky neměl? Rory mu sice vysvětlila všechno, co ho bude čekat, trpělivě, krok po kroku, ale i tak to pro něj byl skok do neznáma. Bojoval s tím nicméně statečně, za což jsme nejspíš mohli děkovat i Lyře, která se k tomu všemu stavěla tak trochu po svým.
Nakráčela si to k nám s Plamínkem v náručí a oči jí zářily dětským nadšením. Obvykle se na úplňky docela těšila a představa, že kolem sebe bude mít dalšího vlka, jí dělala ještě větší radost.
„Strejdo? Taky se těšíš, až si budeme hrát?"
„Jo," odvětil Jabari trochu křečovitě, „to víš, že se těším."
„To je dobře," položila mu ruku na předloktí a naklonila se blíž. „Já ti totiž ukážu všechno, co můžeš o úplňku dělat, a ostatní nemůžou! Můžeš rychle běhat, můžeš výt, můžeš chytat myši, můžeš strašit sousedy, taky můžeš předstírat, že jsi zatoulaný štěně," začala vypočítávat na prstech rukou a já jí přitom sledoval mírně znepokojeně. Nebyl jsem si vědom toho, že by někdy chodila strašit sousedy, ale rozhodně bych byl rád, kdyby to nebyla pravda.
„Tak ještě, že budu mít takhle světaznalou průvodkyni," uculil se Jabbi a dokonce se i trochu uvolnil. Jeho vlastní hrdost mu nejspíš nedovolila mít tak velký obavy, když před ním stálo šestiletý dítě, který něco takovýho zvládalo už spoustu let s úsměvem na tváři.
