Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 33 ~

And that's why wattpad exists ♥ ↑

***

Katie

Dny ve škole se každý den vlekly jako měsíce. Už jen to, že jsme si s Freddiem museli dávat stokrát větší pozor, abysme si vůbec mohli dát jen pusu na chodbě nebylo příjemné. Každý den si Umbridgeová volala někoho k sobě a ať to byl kdokoli, vždycky jsem se mu snažila pomoci.

Venku už se stmívalo. Seděla jsem na lavičce vedle George ve venkovní chodbě a snažila se společně s ním a s Freddiem, který mě držel za ruku utěšit toho kluka. Chtěla jsem mu tu ránu prostě vyléčit a i když jsem toho měla sama až nad hlavu, pomáhat ostatním prakticky pomáhalo i mně. "Neboj, vidíš? Už to mizí." "A ta bolest za chvíli přejde." Chlácholili ho kluci. "Já to mám taky, podívej," zašeptala jsem. "A věř mi, za chvilku to bude dobré." Usmála jsem se, když jsem si všimla Harryho mířícího směrem k nám. V tu chvíli se ozvalo pisklavé odkašlání a já naprosto ztuhla, snažíc si nehty zarýt až do kostí. Fred mi okamžitě chytnul pěsti a varovně se na mě podíval. Bylo to pro něj těžší než pro mě, když jsem to dělala. Pomalu jsem se postavila i s dvojčaty a dívala se na to monstrum, kterému se ani nedalo říkat člověk stojící před námi.

"Jak jsem vám již říkala, pane Pottere, zlobivé děti si zaslouží trest." Dívala se tak povýšeně. Vzedmula se ve mě obrovská vlna vzteku. Stoupla jsem si vedle Harryho oni za nás, oba mi položili ruce na ramena a já zatnula pěsti. Teď jsem nemohla bouchnout.

"Poslyš Georgie, naše budoucnost pravděpodobně neleží v oblasti akademických úspěchů," prohodil najednou Fred s úšklebkem. "Frede, právě jsem měl na mysli úplně to samé." Odpověděl mu George. "Ehm, kluci, co máte v plánu?" Zmateně jsem se na ne podívala. "Pojď," řekl jen Fred a vedl mě k Nebelvírské společenské místnosti.

"To bude blázinec," rozesmála jsem se, když mi kluci vysvětlili jejich plán. Měli v plánu opustit školu o měsíc dřív aniž by složili své OVCE zkoušky, na které jsem se sice učila, ale částečně upřímně počítala se svými schopnostmi čtení myšlenek. "Ale mrzí mě, že odejdete tak brzy," nasadila jsem smutný výraz a věnovala jim pohled štěnátka. Sice to byl jen měsíc, ale bylo mi jasné, že mi budou chybět. Oba. Hlavně Fred, ale to Georgie vědět nemusel. Fred mě objal a políbil. "Ty nám budeš taky chybět, hlavně mně, ale budu ti psát každý den a měsíc uteče jako voda." Usmál se. Posadila jsem se blíž k němu a opřela se o jeho rameno. Kluvi ještě chvíli plánovali, co zítra všechno vyvedou, ale mně bylo u Freddieho tak příjemně, že jsem po chvilce usnula a v tu chvíli jsem vůbec nemyslela na to, že vlastně nejsem ve svém pokoji.

Stála jsem před obrovskou ruinou Bradavic, které jsem skoro nepoznávala. Byla tma, všude kolem mě létali smrtijedi a mozkomorové, byly vidět jen světle modré záblesky kouzel svištějících od hůlek. Nemohla jsem se pohnout. Kolem mě ležela těla studentů, mezi kterými jsem poznávala své přátelé, přede mnou byli profesoři i studenti, kteří bok po boku bojovali proti stoupencům mého otce. Zachvátila mě obrovská panika, nedařilo se mi dýchat. Dusila jsem se. V tu chvíli mi hlavou proletěla jediná myšlenka. Fred. Rozhlížela jsem se, ale jeho zrzavé vlasy jsem nikde neviděla. Dýchání už bylo všechno, jen ne lehké a já se snažila pohnout. Zoufale jsem se snažila. Křičela jsem, ale nikdo mě neposlouchal. Po chvíli začali všichni smrtijedi mizet a mozkomorové se vzdálili do bezpečí. Všichni se rozešli vyčerpaně a zoufale do hradu, někteří padli na kolena k nehybným tělům a já konečně zprovoznila svoje nohy a rozběhla se stejným směrem, než jsem si uvědomila, že mě nikdo nevidí. Doběhla jsem do Velké síně, ale stuhla jsem v momentě, kdy jsem viděla Georgieho objímat Rona. Brečel. Slyšela jsem jeho zoufalé myšlenky křičící o pomoc. V jeho očích už nebyla vůbec žádná radost. Ten smích, na který jsem byla zvyklá. Nic a to mě uvádělo v ještě větší paniku. Všichni brečeli a já přejela pohledem na to tělo za ním. To nemohl být on. Fred si to nezasloužil. Nikdo z nich si to nezasloužil.

V tu chvíli jsem se probudila a okamžitě se vyšvihla do sedu. Měla jsem tváře mokré od pláče a třásla jsem se. Nějakou chvíli mi trvalo uvědomit si kde jsem. Byla ještě noc. "Katie?" Zašeptal někdo a já se trhnutím otočila. Fred. Chvíli jsem se na něj vyděšeně dívala, ale okamžitě jsem ho pevně objala a to ho položilo zpátky na postel. Opřela jsem si čelo o jeho hruď a měla před očima jen jeho mrtvý výraz ze snu a obrovskou bolest v Georgových očích. Žalostně jsem se rozbrečela. Fred mě hladil po zádech. "Byl to jen sen. Nestalo se to. Všechno to byl sen. Jsi tu." Šeptala jsem si pro sebe. "Díky bohu žiješ." To už jsem spíš jen zamumlala. "Co se děje, co se ti zdálo?" Ptal se vyděšeně. "Teď ne," zašeptala jsem. "Prosím, jen tu buď a nepouštěj mě." Plakala jsem. "To bych nikdy neudělal." Políbil mě na čelo a hladil po vlasech. Nemohla jsem usnout ještě pěknou chvíli a on počkal, dokud neucítil klidné bouchání mého srdce.

I kdyby to byla budoucnost, Fred nezemře. Zařídím to, i kdybych měla položit za něj život já.