Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 30 ~

Katie

"Harry, Harry!" Zavolala Hermiona, když jsme šli z vlaku do školy. Prázdniny skončili a my se měli zase vrátit do toho pekla s Umbridgeovou. Bradavice miluju. Jí nesnáším.

Po rozhovoru s Harrym, kdy jsem mu řekla, že u něj mám zvláštní pocity, které se navzájem mísí s nebezpečím a mým otcem, jsme se domluvili, že ať se děje cokoli, je potřeba se na to připravit. Harry mi pomohl s tím vším, co jsem okolo něj cítila bojovat. Ze začátku to bylo příšerné. Umírala jsem bolestí když se ke mně dostal blíž jak na jeden metr, ale postupem času jsem díky tomuhle dokázala dostat své emoce a bolesti pod kontrolu. Chtělo to vyloženě přísný trénink, občas jsem se bála, aby si to Fred nevyložil jinak, ale spoléhala jsem na to, že mu to tak jako tak časem vysvětlím. Pořád jsem cítila jak věci spojené s Voldemortem tak ty se zlou budoucností určitých lidí, ale dokonale jsem se zbavila bolesti. Už to bylo spíš jako rozsvícení červené kontrolky, než kletba kruciatus. Dokázala jsem se ovládnout ve všech pocitech, kromě vzteku. Ten byl ve mě zakořeněný hodně hluboko.

Další věc, která mě děsila do morku kostí byl nevyhnutelný rozhovor s panem Weasleym. Věděla jsem, že si mě pamatuje. Bylo mu jasné, že jsem tam byla a zachránila ho. Jen nechápal jak a proč.

"Hagrid se vrátil." Já, Ron a Harry jsme se za ní okamžitě rozběhli. Chtěla jsem vzít dvojčata s sebou, ale byli někde daleko před námi. Doufala jsem, že mi Freddie odpustí, že jsem pro něj nezaběhla.

Uslyšeli jsme její hlas už zvenku. "Řeknu to ještě jednou a naposledy. Laskavě mi řekněte, kde jste byl." "Však jsem to už říkal, na takový zdravotný dovolený." "Zdravotní?" Zeptala se Umbridgeová. Koukali jsme se oknem, ale z ničeho nic se na nás podívala a jen tak tak jsme se stihli schovat. "Jo, za trochou čerstvýho vzduch." Potvrdil svoje tvrzení Hagrid. Plácla jsem se do čela. Tohle jí jen nahrálo do karet. "No samozřejmě. Když děláte šafáře, tak se na vzduch asi moc nedostanete. Víte, zatím asi nevybalujte. Nikdo neví, jak dlouho tu zůstanete." S tím profesorka opustila Hagridův dům a před dveřmi několikrát stříkla ten svůj nechutný parfém.

Vběhli jsme dovnitř hned, jak byla z dohledu. "Kde jsi byl, Hagride?" Začali jsme se okamžitě vyptávat. "Brumbál mě poslal za vobrama. Ale je to přísně tajný." "Za obry? A našels je?" Zeptala se vyjeveně Hermiona. "Vono zas není tak těžký je najít," řekl vědátorsky Hagrid a já se musela pousmát, "chtěl jsem je přesvědčit, aby se přidali k nám, ale nebyl jsem jedinej, kdo to na ně zkoušel-" "Smrtijedi." Doplnil ho Ron a já reflektivně zatnula ruce v pěsti.  "Přesně," pokračoval Hagrid, "chtěli, aby se přidali vy víte komu." "A udělali to?" Zeptala jsem se s napnutými všemi svaly v těle. "Předal jsem jim Brumbálův vzkaz a snad si vzpomenou, jak se k nim hezky choval." Povzdychl si Hagrid. "A za to ti udělali tohle?" Zeptal se Harry. "Ne tak docela." Z ničeho nic se venku začalo bouřit. "Tam se všechno mění, jako posledně." Zatnula jsem čelist s uvědoměním, že 'jako posledně' znamená když tenkrát Voldemort zabil mou matku. "Blíží se bouřka. Měli bysme na ní bejt připravený." Skončil Hagrid a my se nezmohli na nic jiného, než naprosté ticho.

Omluvila jsem se po pár minutách, že musím odejít a s hlavou plnou vzteku a myšlenek na to, co bude dál, jsem došla zpět do školy. 

"Tak tady jsi!" Zavolal za mnou tak známý hlas. Otočila jsem se a s úsměvem Freda objala. Vtiskl mi jemný polibek na čelo a já si jen těžce oddychla. "Děje se něco?" Zeptal se. "Kdepak jsi byla?" Zadívala jsem se mu do těch bezstarostných očí a rozhodla se ho nijak nezatěžovat. Ono to, co nám řekl Hagrid je možná nějakým způsobem důležité, ale pro něj ne. Ne teď. "Byla jsem u Hagrida, ještě s Ronem, Harrym a Hermionou, ale tak hrozně moc mi začal chybět jeden zrzek, že jsem se musela co nejrychleji vrátit." Zasmála jsem se a prohrábla mu rukou vlasy. Fred se na mě zářivě usmál a v tu chvíli bylo všechno dobré. "Miluju tě," zašeptal a políbil mě. "Ale tak nechte toho oblizování. Měli bysme jít. Nechci vidět Umbirdgeovou hned první den co tu jsme a společenská místnost je nejbezpečnější místnost." Uchechtl se George, objal mě okolo ramen Fred mě chytil za ruku a s očima na stopkách vyhlížejíc růžové prasátko jsme se rychlou chůzí dostali do společenské místnosti.

"Hromadný útěk z Azkabanu," přečetla jsem potichu nadpis denního věštce. "Utekla i Bellatrix Lestrangeová," řekl Neville. Cítila jsem z něj obrovský vztek, který mi do žil dodal neuvěřitelnou sílu. Dokážu to čerpat i z ostatních. Projela mi hlavou myšlenka, nad kterou jsem se teď bohužel nemohla pozastavit. To ona zabila Nevillovi rodiče, což bylo prakticky jediné na co teď myslel. Chápala jsem naprosto jeho touhu po pomstě. A byla jsem odhodlaná mu jídopřát. "Co ten zamyšlený výraz, zlato?" Zeptal se vedle mě Fred. "Jen přemýšlím, jak je to možné. Pochybuju, že by tohle Black udělal. Vždyť je to blbost," řekla jsem okamžitě první věc, která mě napadla. Nemusí vědět moje myšlenky na pomstu a na to, že tu prakticky nikdo nemá v mé přítomnosti soukromí. Ups.

"Harry," postavil se z ničeho nic Seamus, "chci se omluvit. Už i máma teď říká, že věštec píše nesmysly. Takže tím chci vlastně říct, že ti věřím." Stejně jako Harry jsem se musela usmát. Konečně všichni začali přicházet k rozumu. "Takže, co máte dneska za předměty?" Zeptala jsem se dvojčat po mých obou stranách.