~ 6 ~

1.5K 71 0
                                    

Katie

"Bude to dobré, Harry, neboj," snažila jsem se uklidnit Harryho večer před prvním úkolem. Seděli jsme ve Velké síni. "Dobré? Bude to dobré!? Můžu tam umřít Katie!" Odpověděl mi polokřikem zoufale. "Já vím sakra! Snažím se uklidnit jak tebe, tak sebe!" Řekla jsem frustrovaně. Někdo mě v tu chvíli objal kolem ramen a přitáhl k sobě. Otočila jsem se a zjistila, že si vedle mě musel sednout Fred, vedle kterého se usadil George. Ve Fredově přítomnosti mi bylo víc než příjemně. Opřela jsem se o něj a smutně se dívala na rozrušeného Harryho. Pak jsem zachytila o kousek dál Cedrikovy oči. A došlo mi, že to takhle nejde. O Harryho jsem díky svým schopnostem strach neměla, podle všeho mu nic nehrozilo, alespoň jsem v to doufala, ale pro Cedrika jsem musela něco udělat.

V tu chvíli vešel do Velké síně ten bělovlasý kluk, Draco, pokud vím, se kterým jsem se pohádala na chodbě. Byl zvláštní. Od pohledu nepřístupný a po prvním slově hodně nepříjemný, ale něco mi říkalo, že byl jen... zlomený. Což mu ale hrdost, která se dala vyčíst podle držení těla, a hlavně jeho příšerně arogantního tónu, nedovolila ukázat na povrch. Už v tu chvíli jsem věděla, že se s ním chci seznámit. Pochopit, co je zač a poznat i jeho jiné stránky, ne jen ten obličej, který ukazuje na veřejnost.

Otočil se na mě a všiml si, že se na něj dívám. Odmítala jsem zpanikařit, takže jsem se jen pousmála a odvrátila pohled.

"Musím něco zařídit," zamumlala jsem spíš k Fredovi, než všem ostatním, když jsem si vzpomněla na Cedrika, a rychlým krokem se vydala ven z Velké síně.

"Pane profesore, mohla bych s vámi na chvíli mluvit?" Vyrušila jsem ředitele Brumbála z rozhovoru s madame Maxime. "Jistě, slečno Dennerová, copak si přejete?" Podíval se na mě. "Je to soukromé, nemohli bychom někam, kde nás nikdo neuslyší, prosím?" Musela jsem vypadat vážně zoufale, jeho starostlivý výraz mi to dal jasně najevo.

"Tak, o co jde Katie?" Zeptal se znovu profesor Brumbál, když jsme konečně došli do jeho pracovny. Cesta sem byla nepříjemná. Stále víc a víc mi těžkly nohy a kolikrát jsem chtěla říct, že už nic nepotřebuju a utéct. "Víte, pane profesore, je tu jedna věc, kterou bych vám chtěla říct, nejlépe bez jakýchkoli otázek." Skoro jsem to zašeptala. Chápavě se na mě podíval a pokynul hlavou, abych pokračovala. "Řekněme, že mám určitou... schopnost, vnímat jistou formou budoucnost." Podívala jsem se na něj. Předklonil se a se znatelně větším zájmem se na mě zadíval. "Obávám se, že Cedrik je v nebezpečí. Nevím, jestli je to ve vaší moci, ale nemohl byste ho z toho turnaje prostě vyškrtnout? Dost se o něj bojím." Brumbál jen pokýval hlavou. "Nevím, zda něco zmůžu Katie. Obávám se, že je mimo mou kompetenci zasahovat do rozhodnutí ohnivého poháru. A nic víc mi k tomu říct nechcete. Třeba jak je možné, že takovou schopnost máte? Co přesně se mu stane?" "To nevím. To se mi nikdy neukáže, jen to, že je něco špatně." Odpověděla jsem a pak se spěšně otočila. "Začíná mi hodina, omlouvám se, pane řediteli, na shledanou." Vyběhla jsem dřív, než stačil něco namítnout. Bylo to vrcholně neslušné, ale nemohla jsem jinak. Ptal by se. A otázky jsem si nemohla dovolit. Mohla jsem jen doufat, že s tím něco udělá.

Vrátila jsem se do Velké síně za ostatními. Skoro všichni už odešli. Viděla jsem Freda s Georgem a Hermionou. Byla jsem vděčná, že tam zůstali. Sedla jsem si zpátky vedle Freda. "Všechno v pořádku?" Zeptal se mě, když jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Smutně jsem se podívala za Hermionu, kde před tím seděl Cedrik. "Snad bude," povzdychla jsem si a zavřela oči. Chtělo se mi brečet, ale varovala jsem Brumbála, nic víc jsem dělat nemohla. Nebo jo? Prolétlo mi hlavou. "Kde je Harry?" Narovnala jsem se rychle. "Odešel do společenské místnosti, myslím, že tam bude s Ronem." Odpověděl mi zmateně George.

"Harry!" Zavolala jsem na svého kamaráda, který vyapadal, že mu za chvíli klepne. "Katie?" Podíval se na mě vyčerpaně. "Potřebuju s tebou mluvit." Odtáhla jsem ho na schodiště, kde bylo vidět, jestli je někdo poblíž. "Věř mi teď prosím a na nic se neptej." Věnovala jsem mu naléhavý pohled a pokračovala. "Tobě nic nehrozí. Nezraní tě, nebo ne nijak závažně a ani nic horšího. Komu se ale může něco stát, je Cedrik, prosím, dávej na něj pozor, Harry." Řekla jsem mu s vážným pohledem a nechala ho zmateně stát v chodbě. V tu chvíli už jsem nemohla dělat nic jiného.

V posteli jsem ještě chvíli nad vším přemýšlela, a nakonec jsem usínala s úsměvem na tváři. Fredova přítomnost byl ten nejpříjemnější zážitek dnešního dne a já chci takových zážitků mnohem víc.

Fred Weasley FanFic // When the dark is getting realKde žijí příběhy. Začni objevovat