Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 4 ~

Katie:

Nesnášela jsem to. Fred a George nedokázali přestat mluvit o tom, jak hodí svá jména do Ohnivého poháru. Věděla jsem, že jim to neprojde, ale kdyby náhodou ano, asi bych je zabila dřív, než by to stihl samotný turnaj.

Hermiona mi o tom hodně povídala, protože první den jsem profesora Brumbála upřímně nevnímala. Šlo o tři velmi těžké a smrtelně nebezpečné úkoly. Z každé školy měli možnost plnoletí žáci vhodit do poháru své jméno, pokud se turnaje chtěli zůčastnit. Pohár následně vybral tři z nich a hra doslova na život a na smrt mohla začít. Nechápu, proč tohle školy dovolí.

"Myslíš, že ten lektvar bude fungovat, Freddie?" Zaslechla jsem kluky, jak se blíží ze svého pokoje k Nebelvírské společenské místnosti a podle všeho měli v plánu odejít. Snažila jsem se zdržet jakýchkoli komentářů. "Myslím, že jo, Georgie." Odpověděl s radostí v hlase Fred. Museli si mě všimnout, protože přeskočili gauč a z každé strany si ke mně jeden sednul. Zavřela jsem knihu. "Než se mě na cokoli zeptáte, jo, bude to sranda. Ale uvědomte si, že stejně jako je to vtipné, je to nebezpečné. A jestli se vám něco stane, tak to schytáte i ode mě." Oboum jsem věnovala pokus o vražedný pohled, ale spíš v něm byly jen obavy a starost. Objali mě. "Nebojte se, madam, budeme v pořádku." Snažil se mě uklidnit Fred a i když jsem se stále bála, musela jsem se usmát.

"Ahoj!" Zavolala za mnou Hermiona, když jsem se plouživým krokem vydala do Velké síně. Všechny hodiny už skončily a já se chtěla podívat, kteří blázni do poháru hodí své jméno. A abych pravdu řekla, zajímalo mě, co dvojčata plánují. "Jdeš se taky podívat k poháru?" Zeptala se mě s určitou dávkou nadšení. "Ano, jsem na to zvědavá." "Vy jste si s klukama docela přirostli k srdci, viď? Myslím Freda a George." Vychrlila na mě z ničeho nic a zvědavě se ze strany podívala. "Myslím, že ano. Oni mně určitě." Zasmála jsem se. "Je to dobře." Řekla Hermiona. "Kluci potřebovali někoho dalšího. Jsou to bratři a nemáš tušení, jak moc se zbožňujou. Jsou nerozdělitelní, ale občas si říkám, jestli jim v té jejich bublině není smutno. Pokud si tě k sobě pustí, bude to jedině dobře." Povzbudivě na mě mrkla a já se nezmohla na nic, než zčervenání a úsměv. Tak nějak jsem si začala připouštět, že se mi jeden z nich líbí. Ten s jizvou v obočí...
Sakra, to nebylo dobré. To vůbec nebylo dobré. Jsem tu sotva pár dní.

Seděli jsme na lavičce a pozorovali, jak kluci z Kruvalu, slečny z Krásnohůlek a naši spolužáci hází do poháru papíry, jako žádanky o smrt. Bylo mi jich líto, ale bylo to jejich rozhodnutí. "Taky mě štvou." Prohodila vedle mě naštvaně Ginny, která přišla o něco déle, než Hermiona a já. "Nechápu, že jim to stojí zato. Bude to zajímavá podívaná, ale vyměnila bych to stokrát za turnaj ve famfrpálu i kdybych měla být odrážeč." Holky se na sebe za mnou podívali, nevím proč, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Na scénu totiž přišli naši nebojácní vtipálkové a já je měla chuť zabít. Začali se vytahovat, že do poháru hodí své jméno a že budou nejmladší zúčastnění. Moc jsem neviděla, co se dělo okolo poháru, ale bodavá bolest v pravé ruce mi znemožnila jakékoli soustředění. Podívala jsem se na hnědovlasého chlapce a ještě, než jsem ho stačila varovat, ať tam své jméno nehází, i když by mě stejně nejspíš neposlechl, pohár spolkl lísteček jakoby nic. Zalapala jsem po dechu, bolest přestala a mně došlo, že jsem právě mohla nejspíš někomu zachránit život.

Cítila jsem na sobě několik starostlivých párů očí. Podle všeho jedny patřily Hermioně, druhé Ginny a ty další byly Fredovi, ke kterým se po chvíli přidaly i Georgovi. Jen jsem se usmála. Musela jsem to někomu říct. Napadlo mě varovat Brumbála, ale nebyla jsem si jistá, co by se stalo, kdyby zjistil, kdo jsem. "Jsi v pořádku?" Vytrhla mě z přemýšlení Hermiona. "Ano, naprosto, omlouvám se, jen mě chytla křeč do ruky, staré zranění." Zašklebila jsem se a podle všeho mi to uvěřily, protože mě objaly a úlevně vydechly. Což jsem udělala taky, ale protože jsem se nemusela vymlouvat víc.

Po výstupu kluků, který dopadl pro ně katastroficky, ale pro nás neuvěřitelně vtipně, jsem vstala z lavičky a omluvila se holkám, že už půjdu spát. Ty se ještě bavily s pohlednými nápadníky z Kruvalu, kteří za námi přišly. V bezpečné vzdálenosti od Velké síně jsem se opřela o okenní parapet a položila si obličej do dlaní. Proč já? Proč, když už vím, že se něco stane, se mi nemůže budoucnost ukázat celá, abych mohla zajít za Brumbálem s tím, ať tam toho kluka, který se jmenuje Cedrik, jak mi ho Hermiona představila, nepouští, že se stane tohle a tohle. Ale takhle? Co já vím, co se mu stane? Povzdechla jsem si, protřela si oči a všimla si dvou lidí, kteří stáli přede mnou. "Omlouvám se," zašeptala jsem směrem ke dvojčatům a slabě se usmála. "Katie, nechceme tě do ničeho nutit, ale řekneš nám, co se děje? Třeba ti můžeme pomoci," řekl mi starostlivě Fred a mě to z nějakého důvodu zahřálo u srdce. "Nebo by se ti alespoň ulevilo." Dodal George.

Byli jsme všichni chvíli ticho, skutečně jsem přemýšlela, jestli jim to mám říct, ale nechtěla jsem o ně přijít. "Kluci věřte mi, že netoužím po ničem jiném, než se někomu svěřit," zoufale jsem si povzdechla, "ale prostě to nejde. Slíbím vám jedno. Až se budu cítit na to, abych to někomu řekla, vy budete stoprocentně jako první. Děkuju, že vás mám." Koukla jsem se na ně očima plnýma slz a dala se na rychlý odchod dřív, než stačili něco říct. V tu chvíli, jsem byla vděčná, že mě nechali být.