Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 35 ~

Čauky!

Jen krátce.

Minulá kapitola byla o nějakých 200 až 300 slov delší, na začátku jsem si myslela, že tahle tak dlouhá nebude, ale nakonec se ukázalo, že je možná ještě delší, než ta předešlá. Takže se máte na co těšit!

Vaše

_hammerka_

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Umbridgeová Hermionu s Harrym okamžitě přinutila, aby ji odvedli tam, kde 'to je schované'. V tu chvíli se v Ronově hlavě zrodil perfektní plán. "Hele, kluci," začal, aby upoutal pozornost zmijozelských studentů, "mohli byste mi dát pár těch dortíčků, co nám Umbridgeová zabavila? Mám hrozný hlad." Pokynul hlavou na sáček pochutin položený na stole, které mu vytáhl jeden z nich z kapsy, když ho prohledával. "Trhni si," prsknul a každému z nich, včetně Malfoye jeden dal. Trvalo jen chvíli, kdy dávivé dortíčky začaly účinkovat a v tu chvíli jsem Freddieho milovala ještě víc. Utekli jsme z místnosti, já jako poslední, ale před odchodem jsem se zastavila a podívala se na Draca. "Víš, tohle bys dělat nemusel. Stačilo by říct o pomoc. Kdyby něco," pokčila jsem rameny a ukázala na sebe, než jsem odběhla za ostatními, v dálce slyšíc Dracovi nadávky, jeho myšlenky prosící o pomocnou ruku.

"Jak jste jim utekli?" Zeptal se nás Harry, když jsme se střetli v polovině mostu vedoucího z Bradavic. Ron jim rychle převyprávěl jeho geniální plán. "To bylo chytré Rone!" Řekla uznale Hermiona. "No, jako obvykle," odpověděl hrdě Ron , nad čímž jsem se musela pousmát. "Bylo to geniální!" Pochválil ho okamžitě Neville. "Takže, Londýn už čeká." Harry už chtěl začít protestovat, než jsem ho umlčela. "Ani s tím nezačínej. Pořád děláš, jak všechno zvládneš sám, ale něco ti řeknu. Ať se tam bude dít cokoli, nezvládneš." Neville musel v tu chvíli pochopit o co jde. "Brumbálova armáda vznikla, aby něco dělala, nebo to byly jen řeči?" Teď uhodil hřebíček na hlavičku. "Možná nemusíš všechno zvládnout sám." Dodal Ron.

Harry chvilku mlčel. "Jak se dostaneme do Londýna?" Zeptal se nakonec a já pyšně zvedla hlavu. "Poletíme, jak jinak," řekla zasněně Luna. Proto jsem ji měla ráda. Byla světlo i v temných chvílích. 

Do Londýna jsme doletěli na testrálech, ať to bylo upřímně cokoli, protože jsem neviděla vůbec nic a ačkoli jsem se tomu zvířeti dokázala dostat do hlavy a vlastně jen díky tomu věděla, že pode mnou něco je, měla jsem tendenci mít prakticky pořád zavřené oči, i když jsem letěla s Harrym, který měl podle všeho naprosté jasno v tom, co dělá. "Že bych byl v něčem lepší než ty? Nemožné," prohodil po cestě. Jen jsem se nervózně zasmála. "Sklapni, nemáš tušení jak se bojím." Ten idiot za mnou se začal smát, ale byl ticho.

"Katie?" Slyšela jsem někde z vedlejší chodby když jsme běželi chodbami ministerstva. "Jerry?" Zašeptala jsem, když jsem poznala myšlenky mého přítele. "Běžte, doženu vás," ukázala jsem na Harryho. Bylo mi jasné, že se něco děje. Objala jsem Jerryho okamžitě, jak jsem se k němu dostala. "Co tu děláš?" Zeptal se mě. "S Popletalem je to tu nebezpečnější, než si myslíš." Šeptal dál. "Jsi v pořádku?" Starostlivě jsem se na něj podívala a on jen vyčerpaně kývl hlavou na souhlas.

Vypadal hůř než kdy dřív. Pořád dokola se omlouval, že se mnou nemůže být tak často. "Jerry, já už bych vážně-" přerušila jsem ho po několikáté. Nechtělo se mi odcházet, ale musela jsem pomoci Harrymu a tím, že se tu budu s někým vybavovat to neudělám. Byla jsem s Jerrym jen pár minut, ale dalších minimálně pět jsem se snažila najít, kde b mohli být. Strach mi začal zaplavovat mozek a nedokázala jsem se soustředit na myšlenky svoje, natož někoho jiného. Tenhle pocit jsem nikdy neměla a netušila jsem, co to má znamenat. Zastavila jsem se na místě. "Katie?" Uslyšela jsem za sebou známý hlas. "Profesor Lupin," zašeptala jsem, když jsem uviděla jeho i ostatní členy řádu. "Nemáš tu co dělat," řekl "běž domů, zařídíme to." "Věřte mi, že já jsem přesně to, co tu potřebujete," řekla jsem a chytila ho za zápěstí. Pokrčil obočí, ale věděl, že nemáme čas na dohady. "Jdeme." Zavelel a všichni jsme se rozběhli za ním. Najednou mě objal a s tichým "drž se," jsme se dostali do nějaké místnosti. Jakmile jsme přistáli, všimla jsem si Hermiony, Rona a ostatních a zároveň i spousty smrtijedů v místnosti. V tu chvíli jsem byla za cvičení s Harrym vděčná. Umřela bych na místě. Strhl neuvěřitelný boj mezi námi a jimi. Byl tu i Lucius Malfoy a já jsem pochopila, proč je Draco takový jaký je. Lupin se mě snažil bránit svým tělem, ale v jednu chvíli na něj zautočili dva smrtijedi najednou a já se jen zasmála. Oba včetně profesora se na mě chvíli dívali, než se během sekundy svezli na zem a začali se zmítat v bolestech. Lupin na mě vyjeveně koukal. "Pak vám to vysvětlím, ale říkala jsem, že-" v tu chvíli jsem ucítila neuvěřitelně silný nával pocitu smrti a než jsem stihla zjistit, kdo je jeho strůjcem, sledovala jsem s hrůzou v očích Siriusův mrtvý pohled. Lupin v tu chvíli zmizel k Harrymu a já se těžce svalila na zem. To byl druhý člověk. 

Harry mezitím někam zmizel a ke mně přiběhla Hermiona. Jediná ze dvou lidí, která v tu chvíli věděla co mi říct. Objala mě. "Nemůžeš za to. Nemohla jsi nic dělat." Šeptala. "Kde je Harry?" Zeptala jsem se místo odpovědi. "O tomhle si prosím promluvíme, ale ne teď.  Obavám se, že je tady." "Kdo?" "Můj otec," zašeptala jsem. Bylo mi jedno, že jsou kolem nás ještě nějací další lidé. Stejně bych jim to musela jednou říct. "Tvůj otec?" Zeptal se nechápavě Neville. Hermiona mě chytla za ruku a rozeběhla se směrem k jedné z chodeb. Vyběhli jsme na hlavní průchod na ministerstvu a viděli Harryho svíjejícího se na zemi. Začal mluvit. Můj otec si s ním jednoduše hrál. Naštvala jsem se. Rozběhla jsem se k němu,nevnímajíc Brumbálův pohled a přiložila mu ruce na tváře. V tu chvíli Harry přestal. Bylo ticho. "Nesmíš mu to dovolit, Harry. Jsi silnější, než on." Šeptala jsem a najednou jsem ucítila ten nepříjemný pocit. Klečela jsem vedle Brumbála, když se přede mnou objevil a já ho uviděla upřímně poprvé ve svém životě. A bylo to horší, než jsem si myslela. Cítila jsem vztek a bolest a neuvěřitelnou sílu. Všechno, jen ne strach. Dívala jsem se na něj. "Jsi hlupák, Harry Pottere. A proto přijdeš o všechno." Zatnula jsem čelist a postavila se. Zvedla jsem bradu a naklonila hlavu. "Nevím, kdo je tady hlupák," zavrčela jsem s jeho pohledem připnutým na mě. Nepoznával mě, ale věděl, že jsem pro něj nějak významná.Ať tak nebo tak, chtěl mě zabít. Ušklíbla jsem se a už už sahala po hůlce s tendencí se bránit a zničit ho. Začal otevírat pusu, když jsem najednou uslyšela přemisťovací krby, kroky a následné zalapání po dechu. Zastavili se. Můj otec zmizel a já se otočila na všechny z ministerstva, kteří se tam objevili. Vrátila jsem pohled zpátky k Harrymu. "Spi." Zašeptala jsem. "To jediný, co potřebuješ, je odpočinek." Pohladila jsem ho po vlasech a on v tu chvíli usnul. To nebylo kouzlo, přísahám.

Popletal se zhrozil. "Vrátil se."