Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 40 ~

Fred

Už to bylo několik týdnů, co Katie zmizela. Konkrétně pět. Popravdě se vypařila jak pára nad hrncem. Nikdo o ní od té doby neslyšel. Já zase začal pomalu dvacet čtyři hodin denně pracovat, jen abych na to nemusel myslet. Nebyl den, kdy by mi nechyběla a nebyl týden, kdy by mě Georgie nemusel nutit, abych šel spát. Upřímně jsem měl několikrát pocit, že jsem ji zahlédl z okna, jednou mi přišlo, že byla v obchodě, ale věděl jsem, že to tak není. Odešla, aby jsme my ostatní byli v bezpečí.

"Freddie?" Ozval se George kousek za mnou. "Hm?" Zamručel jsem, myšlenkama pořád někde jinde než v pracovně, kde jsme dělali papíry za uplynulý měsíc. George nic neříkal, tak jsem vzhlédl a narazil na jeho smutný pohled. "Co se děje?" Zeptal jsem se. "Co se děje?! Frede ty jsi permanentně myšlenkama úplně jinde, nesoustředíš se a není s tebou žádná řeč! A teď nemluvím o práci, ale o sobě. Jsem tvůj brácha! Vyrůstali jsme spolu, vždycky jsme si všechno řekli, tak se mnou sakra mluv! Vždyť se jen uzavíráš do sebe! Je mi jasný, že ti není dobře, ale já si s tebou o tom moc rád promluvím, tak mě neodepisuj! Do háje. Nejsi jediný, komu Katie chybí a jsem si jistý, že my chybíme jí, ale pokud si myslí, že je to to nejlepší co mohla udělat, jen pro to, aby nás ochránila, tak s tím ani jeden z nás nic neudělá!"

Chvíli jsem jen seděl s otevřenou pusou a zíral na frustrovaného brášku přede mnou. Měl pravdu. Jen jsem se uzavíral sám do sebe. Nebylo to fér vůči němu ani ostatním. Sklopil jsem pohled do papírů. Pocit viny zaplavil celé moje tělo. "Promiň," zašeptal jsem. "To je dobrý," povzdechl si George, "jen už to víckrát nedělej."

Time skips

Katie

Když jsem se přemístila, dala jsem si za úkol jednu věc. Bojovat se svým vztekem a naučit se ho ovládat. Teď už jsou ty věci dvě. A tu druhou jsem se rozhodla udělat až dneska. Tři a půl měsíce od toho, co jsem opustila všechno, na čem mi záleželo. Každý den jsem se alespoň na několik minut přemisťovala a kontrlovala je. Každý den jsem se ve svém stanu, nebo tam, kde jsem zrovna přespala, budila se strachem, jestli si pro ně nepřišli. Jestli jsou ještě naživu.

A zrovna teď jsem stála před domem. Krásným. Nově opraveným, takže si ho nejspíš někdo koupil. Nějací mudlové, kteří netušili, co se tu stalo. Jerry nikdy nechtěl, abych sem šla a já netušila proč. Nejspíš se prostě bál. Těch všech vzpomínek, co by se mu tu znovu přehrály. Toho všeho, co bylo.

Zazvonila jsem. Nikdo se neozval, všude bylo ticho. Nejspíš nebyli doma. Popošla jsem kousek dál a schovala se mezi stromy, aby mě nikdo neviděl a přemístila se do místa, ve kterém byla kdysi půda. Doufala jsem, že ji ještě nevyklidili.

"Lumos," zašeptala jsem. Podle obrovského množství pavučin a prachu byla odpověď jasně ne. Takže museli opravy dokončit nedávno. Nejspíš bydleli ještě někde jinde a nebyli tu úplně nastěhovaní.

Začala jsem se probírat truhlami a skříňkami, které mi zůstali po matce. V jedné malé truhličce mi padl zrak na starou fotku. Byla na ní máma. Usmála jsem se, když jsem si všimla miminka v jejích rukou. Vytáhla jsem další fotku, ještě starší a křehčí, než byla ta první. Znovu maminka, ale tentokrát s nějakým mužem. Vypadal docela dobře. Vlastně to byl celkem fešák. Musel to být on, můj otec. Nedivila jsem se, že se do něj zamilovala. Vypadali spolu tak šťastně.

Až ve chvíli, kdy mi něco mokrého dopadlo na hřbet ruky, jsem si uvědomila, že brečím. Vzala jsem si fotky k sobě a zkusila najít něco, do čeho bych je mohla založit, aby se mi v tašce nepomačkaly. Prohledávala jsem všechny skříňky. V některých bylo staré oblečení, v některých mudlovské knihy, které maminka tak ráda četla. Zastavila jsem se u poslední skřínky. Větší, úplně v zadní části půdy. Měla tři šuplíky.

V prvním byla nějaké staré přípravky na uklízení včetně různých hader a hadýrků. Druhý byl prázdný. Chtěla jsem se podívat i do toho posledního, ale byl zamčený, což několikrát zvýšilo mou zvědavost. "Alohomora", zašeptala jsem s nataženou hůlkou a šuplík otevřela. Byla tam kniha. Oprášila jsem její vazbu. Černá magie, stálo na ní a pod tím bylo ještě něco, co se nedalo přečíst. Otevřela jsem ji ihned na první stránku a něco mi vypadlo k nohám.

Sebrala jsem ten složený papír a chtěla si ho přečíst, když jsem uslyšela kroky. "Miláčku?" Ozvalo se a já stuhla. "Ty jsi na půdě? Říkali jsme si, že to tam necháme, kdyby se k tomu někdo hlásil-" zbytek jsem neslyšela. Přemístila jsem se zpět před dům. Už se setmělo, takže to nebylo nic nebezpečného. Rychle jsem fotky i složený kus papíru vložila do knihy a vydala se pryč.

Po nějaké chvíli jsem se přemístila do parku, kam jsme chodili s Jerrym, když jsem byla malá. V jednom místě bylo hodně stromů a keřů, říkávali jsme tomu 'náš les'. Jeden keř byl narostlý tak, že jeho větve tvořily zvláštní oblouk a bylo to pro to perfektní krytí. Z jedné strany, nebo spíš půlka celého kruhu byl široký kmen, od kterého rostlo několik menších keříků, takže tvořily perfektní neprůchodnou stěnu a zpředu bylo větvemi vytvořeno několik vchodů, které jsem zabezpečila kouzly, aby mě nikdo neviděl, nebo neviděl světlo z hůlky.

Roztřesenýma rukama jsem otevřela knihu a vytáhla z ní složený papír, který mi před tím vypadl. Byla to vytržená stránka číslo tři sta osmdesát něco. Nebo snad šedesát? Nebylo to dobře poznat. Vytvoření viteálů, stálo v nadpise. "Viteál?" Zeptala jsem se pro sebe. Čím víc jsem četla, tím hůř jsem se cítila a konečně mi došlo, proč toho můj otec tolik přežil. "Rozdělit duši lze tolikrát, kolikrát jen chcete. Ovšem způsob, kterým toho docílíte, sice není nesnadný, ač je velmi nemorál-" v té větě byla stránka odtržená. Otočila jsem ji. A zalapala po dechu.

Katie,

pokud tohle čteš, nejspíš se stalo to, čeho jsem se bála. Tuhle knihu jsem u tvého otce našla těsně po tom, co jsi se narodila. Viteály jsou jednou z nejčernějších magií. Tvůj otec byl naprosto slepý vůči všemu, když tu knihu našel, nejspíš byl takový vždy, jen se snažil být chvíli lepší. Kvůli mně. Jsem šťastná, že jsem mu o tobě neřekla. Odešel dřív, než na mě bylo těhotenství vidět.

Nemám moc času tohle psát. Tvůj otec je naprosto šílený a nikdo neví, co se teď bude dít s naším světem. Pokud je všechno v pořádku, jsem šťastná. Pokud ne, prosím, drž se od něj dál. No, co si namlouvám. Jestli jsi jen z části získala mou povahu, budeš dělat všechno, jen ne se držet dál. Takže to řeknu takhle. Doufám, že mu se svými schopnostmi nakopeš zadek.

Miluju tě,

máma

Seděla jsem tam s tím dopisem ještě pěknou dobu. Hodinu, možná míň možná víc, než jsem začala odhodlaně listovat knihou, abych zjistila, odkud byla stránka odtržená, nebo jestli tam nění ještě druhá půlka. Na půdě být nemohla, tam jsem prošla všechno. Pořád jsem se probírala mezi stránkami tři sta padesát a čtyři sta, jestli jsem jen špatně nepřečetla poslední dvě čísla. Trojka byla jasná. Mezi listy tři sta šedesát sedm a osm bylo poznat, že tam stránka chybí, ale ani na jedné nebylo nic o viteálech. Musela to být jen tahle jedna.

Jediný kdo mi s tím mohl pomoci byl můj otec, který nepřipadal v úvahu, Brumbál a Harry. Pro Brumbála jsem se rozhodla jako první, ale musela jsem vymyslet, jak se k němu dostat.