Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 41 ~

Je váš tu čím dál tím víc, a tak bych chtěla jen znovu upozornit, že mě najdete i na instagramu _hammerka_ kam se snažím dávat nejen storýčka o Weasley/Phelps twins, ale i upozornění na nové kapitoly, NEBO ukázky z planovaných příběhů.
P. S. DĚKUJU ZA 9K, JSTE ÚŽASNÍ!
Vaše
_hammerka_
***

Katie

Seděla jsem na trávě se slzami v očích. Dívala jsem se do toho jednoho okna, ve kterém stál. Jako kdyby věděl, že jsem tady venku. Měla jsem okolo sebe ochranná kouzla, abych tomu zabránila, ale jediné, co jsem si přála bylo tu stěnu strhnout, aby věděl, že žiju. Že tu jsem pro něj tak, jako jsem vždycky byla.

Byl tak blízko, ale stejně daleko. Víc zoufalá jsem se ještě nikdy necítila. Kontrlovala jsem je každý den, ale nikdy jsem si nedovolila být okolo nic tak dlouho. Chtěla jsem jít dovnitř. Užít si s nimi v klidu vánoce, konečně ho znovu políbit, cítit jeho typickou vůni připomínající skořici a být v klidu. Neřešit problémy s otcem, neřešit nic. Jen být s Freddiem a Georgem v obchodě a být šťastná. Hořce jsem se nad tou myšlenkou zasmála. Šťestí. Co to vůbec je?

"Nemůžu se vrátit, Freddie," zašeptala jsem, "ne dokud-" v tu chvíli se otevřely dveře a z nich vyšel profesor Lupin, Nymphadora a někdo další, ale neviděla jsem kdo. Zalapala jsem po dechu a okamžitě se přemístila vedle domu pryč od oken. Jejich podezíravý výraz mě nutil se bát, že mě zahlédli, ale jejich myšlenky říkaly něco jiného.

Rychle jsem zaostřila a zkoumavě se rozhlížela okolo sebe, když se před námi sneslo něco černého a okolo celého domu se vytvořila ohnivá bariéra. Okamžitě jsem zpanikařila a přemístila se o kus dál. Z vnitřní strany bariéry se objevila Bellatrix a Harry se okamžitě rozběhl za ní, s jedinou myšlenkou. Sirius. Od té chvíle to byl jen chaos. Za Harrym vyběhla Ginny, ten náhlý zvrat mě upřímně překvapil, ti dva nevypadali, že by je to k sobě táhlo, a pak i Lupin, Arthur a ostatní. Přemístila jsem se kousek od nich. Byli ve vysokém obilném poli a okolo nic se začali objevovat smrtijedi.

Pomáhala jsem jim z povzdálí. V tu chvíli jsem měla v hlavě jen to, že jim chci pomoct, ale že mě nesmí vidět. Nedokázala jsem si to srovnat.

"Je tu ještě někdo!" Zakřičel Arthur, když se smrtijedi okolo nich konečně stáhli. Z ničeho nic jsem ucítila hrozně zvláštní bolest. Takovou, kterou jsem ještě nikdy necítila. "Frede pozor!" Zaslechla jsem někoho a pak jsem jen zahlédla Fredovo tělo letět vzduchem pěkně daleko do pole a toho smrtijeda, který mu to udělal letět pryč. Mým tělem proletěla vlna strachu, vzteku, šoku, začala jsem panicky nahlas dýchat a okamžitě se přemístila k němu.

Klekla jsem si vedle něj a okamžitě se mi vybavil ten sen, kdy jsem se dívala na jeho tělo na zemi Bradavické jídelny. Tohle bylo stokrát horší a já se začala doslova modlit ještě víc, než doposud, aby ten sen nebyl předpověď skutečnosti. 

Ozvala se hrozná rána, která mě donutila se od Freda otočit. Viděla jsem dům Weasleyových v plamenech a naplno se rozbrečela.

Fred

"No tak, Freddie, prober se," vzlykal někdo vedle mě a držel můj obličej v dlaních. Pomalu jsem začal otevírat oči. "Díky bohu," zašeptala. "Katie?!" Okamžitě jsem vykulil oči a snažil se posadit, ale její ruce mě držely na zemi. "Šššš, lež, všechno je dobrý, promiň, nedokázala jsem to, ne-" "Ne, to neříkej," snažil jsem se ji uklidnit. "Freddie?!" Ozval se George kousek od nás. Katie se vylekaně ohlédla, pak se její pohled vrátil ještě na chvíli ke mně. "Nechoď," prosil jsem zoufale. Nedokázal jsem bez ní být. Ten půl rok bylo utrpení. Na to jen zakroutila hlavou, i když bylo vidět, že jí to rve srdce stejně, jako mně. "Miluju tě," vzlykla, políbila mě a zmizela těsně před tím, než se u mě objevil George.

"Freddie," řekl vyděšeně, "jsi v pořádku?!" Ptal se. Jen jsem souhlasně přikývl a snažil se zahnat slzy. Byl jsem šťastný, že jsem ji znovu viděl a věděl, že je v pořádku, ale nedokázal jsem v sobě dusit tu bolest, když znovu odešla. Pak jsem zahlédl náš dům a vystřelil na nohy. George mě ze strany objal. "Byla tu, Georgie, to ona byla ten někdo kdo nám pomáhal. Byla u mě jako první." Řekl jsem po chvíli potichu jen jemu. Podíval se na mě. "Kdo, Katie?" Zašeptal překvapeně. Usmál jsem se. "Jo." Řekl jsem jednoduše. "Není to paradox?" Pokračoval George. "Myslí si, že je pro nás to nejhorší a stejně se snaží jak může, aby nás ochránila." "Byl bych radši, kdyby tu byla. Nedovedu si představit, jak sama se musí cítit. Chybí mi," zašeptal jsem a George mě objal. "Já vím, mně taky, ale budeme doufat, že se brzy vrátí. Ostatně je to Katie. Bůh ví, co má v plánu." Vděčně jsem se zasmál. On vždycky věděl co říct.