Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 48 ~

Fred

"Můžete někdo něco říct?" Zeptal jsem se po chvíli nekompromisního ticha. "No," začal profesor Lupin, který se očividně oklepal jako první. Asi nějaké vlčí pudy. "A je tu ještě něco, co bysme měli vědět, než poletíme?" Nejspíš chtěl odlehčit situaci, což by se mu povedlo, kdyby se do toho nevložil znovu Moody. "To snad nemůžeš myslet vážně, že by s námi letěla." "Proč ne?" Oporoval mu. "Před chvílí byla odhodlaná tě zabít a jestli ti to poškodilo ego mě mrzí, ale nevidím důvod, proč ji tu nechávat." Uculil se na tu kuličku nervů vedle mě a ta se viditelně uvolnila.

"No, já jo. Například je dcera někoho, proti komu tady bojuje-" "A taky je stokrát silnější než my všichni dohromady." Vložil jsem se do toho. "Odsuzujete tu člověka, který nikomu z nás nikdy nic neudělal a jen tak mimochodem tady byla, když nás lidi, kteří pro něj slouží málem pozabíjeli. Byla u mě první, když na mě zaútočili a jen tak mimochodem se v tom snu snažila taťku zachránit, znovu, před ním. Takže jestli mi tu teď hodláte tvrdit, že tu jako nemá co dělat, tak asi ani já ne." Dokončil jsem větu s pohledem upřeným na Moodyho. "Já taky ne, jen tak mimochodem," řekl Georgie, "jakože, je to kvůli Harrymu, ale myslím, že tu všichni chápeme princip. Čím míň lidí, tím horší akce. Hm?" Protočil jsem oči. On si umí vybrat chvilku na ty jeho vtipálkovský rozumy.

"Nemáme čas." Prolomil ticho taťka. "Musíme jít. A Katie," oslovil jí a ona poprvé za celou dobu vzhlédla. "Pak mi dopovídáš zbytek." Mrkl a já byl vděčný, že se alespoň snaží jí věřit. Stejně jako ostatní, kromě Moodyho.

Políbil jsem Katie na tvář. "Bude to dobrý," zašeptal jsem jí do ucha a oba jsme se přemístili k Harryho domu. Už tam byli i Bill s Fleur a Hagrid.

Musel jsem uznat, že proměňovat se v Harryho byla sranda. Nabídl jsem Katie, že poletím s ní. Vlastně jsem s tím trochu počítal, ale ona jen rozhodně zavrtěla hlavou. "Budu obratnější, když budu na tom koštěti sama." Usmála se. Chtěl jsem ji políbit, ale ona mě odstrčila. "Promiň, ale ačkoli jsi Fred v Harryho těle, tak.... Ne," zasmála se.

"Hodně štěstí." Popřál nám Moody na cestu, vrhl poslední nejistý pohled na Katie a postupně jsme začali všichni vzlétat.

Katie

Netrvalo dlouho, než se okolo nás začaly míhat černé stíny. Létala jsem mezi všemi jako zběsilá. Pronásledovala jsem jednoho smrtijeda až úolně do předu, když se kousek od Moodyho oběvil další. "Pozor!" Zakřičela jsem. Moody se stačil sehnout a já mu úspěšně zachránila život. Ačkoli to bylo to poslední, co bych chtěla udělat. Z ničeho nic jsem uviděla záblesk, který zasáhl jednoho "Harryho" kousek přede mnou. Zalapala jsem po dechu, protože pokud jsem si správně pamatovala, byl to George.

Od té chvíle jsem zastrčila hůlku a vztekem vrhala pomalu blesky na každého smrtijeda, který se k někomu z nich jen přiblížil. Všichni se konečně začali přemisťovat. Chtěla jsem se okamžitě dostat k Georgovi, ale jako poslední se přemisťovali Arthur s Freddiem a ty jsem tam odmítala nechat samotné.

Ve chvíli, kdy zmizeli i oni jsem se přemístila okamžitě taky a aniž bych u někoho zastavila, rozběhla jsem se do domu. Za sebou jsem zaslechla Arthura ptát se na George.

Klekla jsem si vedle něho. A během několika sekund se ke mně přidal i Freddie. "Jak se cítíš?" Zeptal se ho. Měla jsem slzy v očích. Zklamávala jsem jak sebe, tak ostatní. Pořád. Roztřásly se mi ruce a unikl mi tichý vzlyk. Cítila jsem na sobě Fredův pohled. Zavřela jsem oči a doufala, že je to jen noční můra. George je v pořádku, pořád má obě uši, nikdo mu nic neudělal. Z nějakého důvodu mě to uklidňovalo, než jsem se začala cítit hrozně slabá. Jak z neustálého chodu myšlenek, tak ještě z něčeho, co mě neuvěřitelným způsobem obíralo o všechny zbylé síly. Uslyšela jsem zalapání po dechu a otevřela oči, abych zjistila, co se děje, ale už jsem viděla jen tmu a začala padat někam do prázdna, než mě zachytily něčí paže.

Probudilo mě mumlání, které se pomalu začalo zaostřovat a byly z něj tlumené hlasy. Snažila jsem se zjistit, kdo to je pomocí přečtení jejich myšlenek, ale když jsem to udělala, moje hlava bolela, jako kdyby v ní byly střepy. Zaúpěla jsem bolestí a hlasy okamžitě utichly. "Katie?" Zaslechla jsem známý hlas a pomalu otevřela oči. "Ahoj," řekl Fred s úsměvem a políbil mě na čelo.

"Ty mě nepřestaneš překvapovat." Objevil se vedle něj George. Na to, že před chvílí ztratil ucho měl nějak moc síly-. Vytřeštila jsem oči a vymrštila jsem do sedu, čehož jsem okamžitě litovala. Chytla jsem se za hlavu a snažila se zhluboka dýchat, abych zahnala tu hroznou bolest. Fred si sedl vedle mě a objal mě. "Neměl jsi jen jedno?" Řekla jsem slabým hlasem a ukázala na vlastní ucho.

"Hele a víš, že měl? Ale pak se mě nějaká bláznivá holka rozhodla poctít tím, že mi přičarovala i to druhé a sama se tím poslala do bezvědomí." Odpověděl. Nakrčila jsem obočí, ale netrvalo dlouho a došlo mi, co myslí. "Já?" Zašeptala jsem. S úsměvem přikývl. "A ačkoli jsem skutečně vděčný, že mám zase obě, pokud to budeš chtít příště udělat, nejdřív si rozmysli, jestli tě to náhodou nezabije." Řekl, ale v jeho výrazu byla vidět serióznost. Objal mě.

"Ale jak?" Nechápala jsem co se vlastně stalo. "Nevíme," přidal se do konverzace Fred. Až v tu chvíli jsem si všimla všech ostatních rozestoupených okolo mě. "Zavřela jsi oči, Georgovi se znovu objevilo ucho a ty jsi odpadla. V kostce." Odpověděl a políbil mě na spánek.

"Nejspíš by ses měla jít prospat," ozval se profesor Lupin, "a tohle všechno probereme až zítra." Mrkl na mě já se jen usmála. "Pomůžu ti." Řekl Fred a zvedl mě na nohy. Už jsme byli na odchodu, když se ozval ještě někdo.

"Katie?" Otočila jsem se překvapeně na Moodyho. "Děkuju a omlouvám se." Řekl s pokrčením ramen. Kývla jsem a s vítězným úsměvem se za Fredova doprovodu dostala konečně do postele.