~ 49 ~

730 50 0
                                    

Ryhlovyjádření k obrázku nahoře. Úplně slyším Jamese v tom interviu, ze kterého ta fotka pochází, jak říká "I died there". Jedna z mých nejoblíbenějších scén. MNOHA nejoblíbenějších scén. :D

Prosím, že nejsem sama, kdo si to dokáže prefektně vizualizovat :D

A ještě jedna poznámka k publikování kapitol v příštím týdnu. Jelikož jich mám před sebou (bohužel) už jen 6 a zároveň mě tlačí zkouškové a zápočty, pokusím se do konce týdne dopsat všechny kapitoly a postnout je najednou v neděli. Pokud mi tento plán nevyjde, dopíšu kapitoly tento a následující týden s tím, že každý týden vyjdou 3.

Těšte se, bude to něco!

Teda, já se netěším, že už budu končit, protože jsem na tento příběh nejpyšnější, ale těším se na vaše reakce.

Mějte se krásně a užívejte konečně jaro!

Děkuju moc za 11k! Jste největší zlatíčka!

Nezapomeňte mě sledovat na ig _hammerka_ protože v mé hlavě už teď vzniká nový příběh a jeho prolog mám ve feedu. ♥

Vaše

_hammerka_

****

Katie

Od doby, kdy se celý řád dozvěděl celou historii mého života uběhlo pár týdnů a z ničeho nic se červenec přehoupl na srpen. Reakce všech byly celkem stejné. Ze začátku moc nechápali, poté následovala část uvědomění a nakonec mě po jednom objali a Molly mě na několikrát utvrdila v tom, že se skutečně nic nezmění. Myslím, že to bylo hlavně tím, že to polocina všech věděla už dřív, což jí dávalo minimální důvod mi nevěřit.

Všichni se od té chvíle snažili o dvě věci. Dávat pozor na mě a dávat si pozor přede mnou. Mohla jsem jim vysvětlovat jak jsem chtěla, že pokud mi vyloženě nic neudělají, tak jim nic nehrozí, a že navíc pokud je Fred poblíž, stoprocentně se nic nestane, ale nějak to pořád nechtěli chápat. Fred samozřejmě nezapoměl zmínit, že ani jemu nesmnějí nic udělat, ale po Mollyině výrazu 'z toho si srandu nědělej', okamžitě ztichl a já se musela hodně držet, abych se nerozesmála.

"Frede?! Pojď nám pomoct postavit stan, prosím!" Uslyšeli jsme z přízemí Arthura. Stále jsme leželi v posteli, George už utekl někam dolů, ale nám se vstávat nechtělo. Přitulila jsem se ještě blíž k Freddiemu, alá zdroji tepla vedle mě. "Budu muset jí, ať nečekají." Zašeptal. Zakňučela jsem a on mě políbil do vlasů. "Nemůžeme to dneska prostě prospat?" Zeptala jsem se, protože jsem měla od rána hodně špatný pocit. Bolela mě hlava, ruce a při každém pohybu i celý zbytek těla. Bála jsem se, že něco přijde. "Obávám se, že ne." Vstal, ryvhle se oblékl a s omluvným úsměvem se za doprovodu mého žalostného pohledu vydal po schodech dolů.

Já vstala o několik minut později. V kuchyni jsem se rozhodla si s někým promluvit. "Ehm, Molly?" Zeptala jsem se, když jsme byli na chvíli sami. Chůze mi dělala problém, ale snažila jsem se se té bolesti moc nepoddávat. "Ano, drahoušku?" Otočila se s úsměvem, ale jakmile mě viděla, nakrčila obočí. "Je ti dobře?" Naklonila hlavu na stranu. Opřela jsem se o linku. "Mám zvláštní pocti, Molly, všechno mě bolí, obávám se, že dnešek nebude nijak bezpečný." Podívala jsem se na ní. "Myslím, že by bylo lepší tu svatbu odložit," zašeptala jsem, ale Molly jen zavrtěla hlavou. "Zlatíčko," došla ke mně. "Bill s Fleur na tento okamžik čekají už dlouho a pokud ty máš špatný pocit, varujeme ostatní a budeme si dávat pozor, ale pokud nevíš, co přesně se stane, nemůžeme se ochránit stoprocentně." To dávalo smysl. Přikývla jsem. "Pojď se posadit. Uvařím ti čaj." Usmála se a dovedla mě ke gauči.

"Katie?" Ozvalo se za chvilku ve dveřích. "Mamka nám řekla, co se děje," posadil se vedle mě Fred, "jak ti je?" Zeptal se. Zakývala jsem hlavou ze strany na stranu, abych si uvolnila krk. "Všechno mě bolí, ale díky všem těm tréninkům to pomalu přestává. Povzdychla jsem si. "Mohla jsi mi to říct hned ráno, nenechal bych tě samotnou." Políbil mě do vlasů. "Freddie, cením si tvé starosti, ale občas se o sebe musím postarat sama." Zasmála jsem se a šťouchla ho do žeber. Zamračil se na mě. "To je pravda. Ale ty bys měla pochopit, že já se o tebe chci starat, Katie a je mi jedno jak moc nechceš." Založil si ruce na hrudi, narovnal se a svrchu se na mě díval. "Ty jsi opravdu něco jiného, Weasley." Zašeptala jsem a přitáhla si ho za límec do polibku. Hlava mě bolela pořád, ale ta chvíle za to stála.

"Už máte ten stan postavený?" Zeptala jsem se po chvíli. "Před chvílí jsme ho dodě-" "Nerad vás ruším, řekl nervózně George, ale je tu ministr kouzel." "Cože?" Řekli jsme oba společně. "Nejspíš půjdou sem." Dořekl a ukázal na gauč. "Půjdou?" Zeptala jsem se zmateně, když se za rohem objevili Harry, Hermiona a Ron. "Jop, půjdou." Zamumlal George. "Tak pojď," vzal mě Fred pod koleny a zvedl mě do náruče. "Víš, že tohle není nut-" "Pšt." Řekl, čímž dal jednoznačně najevo, že to nechce poslouchat a přemístil se se mnou zpátky do našeho pokoje. Položil mě na postel. "Teď odpočvej. Půjdu jim ještě na chvíli pomoct ven a hned budu zpátky, jasné?" Rozesmála jsem se. "Rozkaz." Řekla jsem s úsměvem, ale Fred se s vážným výrazem sklonil a můj úsměv vystřídal seriózní pohled do jeho očí. "Výborně." Zašeptal s úšklebkem. Překvapil mě, ale nebyla jsem si jistá, jestli mi to vadilo. Spíš ne.

Musela jsem usnolut během několika minut, protože mě probudilo až když si někdo sedl vedle mě. "Vstávej růženko," probudila mě Ginny, "musíme se chystat, za necelé dvě hodiny to začne." Usmívala se. Přikývla jsem a i přes slabou, ale stálou bolest rukou jsem vstala a šla se oblékat.

U Ginny v pokoji jsme se na sebe naposledy podívaly do zrcadla. Hermiona se k nám přidala si po deseti minutách a teď jsme byly všechny tři konečně nachystané a připravené. "Je to jako tenkrát před plesem, co?" Zeptala se a já se usmála. "Tenkrát bylo všechno lehčí." Posmutněla Hermiona. "To jo," vzala jsem ji okolo ramen a mlčky jsme sešly dolů do kuchyně a ven, kde už byla většina připravená ma obřad.

"Moc ti to sluší," objal mě Fred ze zadu a políbil na krk. Otočila jsem se, abych na něj viděla. Vypadal sakra dobře. "Tobě taky," usmála jsem se. Propletl si se mnou prsty a dovedl mě ke dvěma volným židlím vedle George. "Už se těším na afterparty," zašeptal mi George do ucha a já se potichu rozesmála. Strach z toho, co všechny mé dnešní pocity znamenají mi v krvi proudil celý den až do večera a starostlivé pohledy ostatních mi moc úlevy nepřidávaly.

Nezbývalo mi než se modlit, že to nic hrozného nebude.

Fred Weasley FanFic // When the dark is getting realWhere stories live. Discover now