Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 12 ~

Katie:

"Tak pojď, jinak to nestihneme," pobízela mě Ginny. Moc se mi nechtělo se dívat na to, jak Harry zápasí v jezeře s bůh ví čím, co tam žije. Nechtělo se mi ani potkat Brumbála, natož trnout nad tím co se stane Cedrikovi. "Nojo, vždyť už jdu," houkla jsem za ní na chodbu a vyšla jsem z pokoje. Ve velké síni na nás čekala dvojčata. "Vsadíte si na vítěze?" Zeptal se rozpustile George a Fred ho podpořil zářivým úsměvem. "Jste idioti," zpražila je Ginny. Já jen zakoulela očima, ale usmála jsem se a přijala rámě, které mi oba nabízeli.

O nějakou chvíli později jsme stáli na vyhlídkových věžích zakotvených uprostřed jezera. Cítila jsem se vyloženě špatně. Všechno mě bolelo z přítomnosti Cedrika a nepříjemný pocit v žaludku způsobený nepříjemně vyhlížejícím profesorem Moodym mi občas zamlžil pohled. Stála jsem s Ginny mezi kluky. Já vedle Freda, ona vedle George, neříkám, že jsem za to nebyla ráda. Bolest byla čím dál silnější. A nejhorší moment byl ve chvíli, kdy zazněl výstřel a všichni skočili do jezera. "Do prdele," zanadávala jsem si potichu. Doposud jsem se křečovitě držela zábradlí, ale teď jsem se opřela o Freda a bylo mi jedno, co si budou myslet ostatní. Naštěstí byli všichni tak zaujatí turnajem, že si mě nikdo nevšímal. "Jsi v pořádku?" Zeptal se mě potichu Fred. Jen jsem zakývala hlavou na souhlas a doufala, že si nevšimne už pomalu bílých kloubů na rukou na zábradlí. "Em... Katie," zněl starostlivěji, ale to už bolest začala slábnout, já se zhluboka nadechla, uvolnila ruce a narovnala se. Podívala jsem se mu do očí a věnovala mu slabý úsměv. "Nech to být, prosím, ještě chvíli," na utvrzení toho, co jsem právě řekla jsem ho chytila za ruku a se zjištěním, že si mě ti dva další nevšimli, jsem se otočila zpátky ke klidné hladině jezera, ze které během chvilky vyskočil Cedrik a já se konečně uklidnila. Fredovu ruku jsem však nepustila nad čímž se on jen pousmál, stiskl ji a palcem mě hladil po hřbetu ruky. Časový limit uběhl a Harry se ještě neobjevil. Že by mě moje schopnosti zklamaly? Zachytila jsem Brumbálův pohled. Díval se na mě starostlivě, čehož si později všimli i Fred a George, o Ginny nevím. Věřil mi. Z ničeho nic z vody vystřelil poslední soutěžící a mně se úlevou málem podlomila kolena.

Fred:

"Výborně Harry!" Chválili jsme ho, když jsme se dostali znovu na břeh. Bohužel s námi moc dlouho nezůstal, čekal na něj Barty Skrk z ministerstva kouzel. Rozloučili jsme se a vydali se směrem ke škole. Pořád jsem určitým způsobem hledal ve své ruce tu Katiinu, ale i když tam dávno nebyla, usmíval jsem se ještě hodně dlouho poté.

Usadili jsme se ve společenské místnosti. Já vedle Katie zleva, bráška zprava. Povídali jsme si o turnaji a potom plynule přešli ke škole, chvíli jsme vtipkovali o profesoru Snapeovi a nakonec se téma stočilo znovu k turnaji, tentokrát k ostatním soutěžícím u čehož se Katie necítila moc komfortně. Vysvětlil jsem si to tak, že při každém úkolu jim jde o život, tak jsem ji jen objal a na nic se neptal. Ona se ke mně moc hezky přitulila. Jasně, že jsem jí měl rád. Víc než to. A ona mě buď brala jako hodně dobrého kamaráda, nebo ke mně taky něco cítila. Musel jsem vymyslet, jak to zjistit. Harry se dlouho nevracel, bylo nám to divné. Když jsme se s Georgem chtěli zvednout a odejít, uvědomil jsem si, že mi to malé roztomilé, hm, 'štěňátko' usnulo na rameni. "Tohle bych ti tak moc přál, Freddie. Je vtipná, hodná, nebojácná, milá a má nás ráda. Je mi jedno, jestli vám budu dělat křoví, ale přál bych si, aby byla s námi i do budoucna. Mám ji moc rád." Usmál se na mě George. Chytl jsem ho za rameno a jemně s ním zatřásl. "Tak zaprvé, bráško, nikdy bych nedovolil, abys byl jen křoví. Vždyť jsme to my dva, nerozlučná dvojčata Fred a George," zakřenil jsem se, "Katie by se jen přidala a za druhé, ona tě má taky ráda, to na sto procent. Děkuju." Dodal jsem ještě nakonec potichu s úsměvem. On mi úsměv oplatil a vstal z gauče. "Přijď brzo, ať se vyspíš, dobrou noc," a s tím odešel. 

"Katie," zašeptal jsem po nějaké chvíli. Ona jen spokojeně zamručela. "Katie, vstávej, tohle není postel," zašeptal jsem znovu, "i když by to bylo moc fajn," dodal jsem ještě tišeji. Ona se k mému překvapení jen usmála a začala se zvedat. "Jo, to si budeš muset počkat Weasley," zamumlala. Překvapeně jsem zamrkal, ale pak jsem vyskočil. Prostě to risknu. "Ahá, no a co takhle alespoň pusa na dobrou noc, princezno," začal jsem s úsměvem. Myslel jsem to spíš ze srandy a na potvrzení jsem se trochu zasmál. Naklonila hlavu, a i když byla hodně ospalá, nasadila rozpustilý výraz a se slovy "to by sis mě musel chytit" se rozběhla okolo gauče. Když už vypadalo, že mi stihne utéct, jednoduše jsem gauč přeskočil a chytl ji okolo pasu. Otočila se ke mně. Nedoufal jsem, že by to myslela vážně. Natáhla se ke mně a dala mi dlouhou, a ne úplně čistě přátelskou pusu na tvář. Neodtáhla se nijak daleko. Podívala se mi do očí. "Mám tě rád, Katie," vysoukal jsem ze sebe. Přes nezdravě rychlý tlukot svého srdce jsem se skoro neslyšel. Usmála se a jen rychle a jemně mě políbila. "Já tebe taky, Freddie, dobrou noc." S tím odběhla do svého pokoje. Musel jsem se štípnout, jen pro jistotu.