~ 2 ~

2K 91 3
                                    

"Slečna Dennerová!" Ozvalo se přes Velkou síň. Byla jsem nervózní. Věděla jsem, že půjdu do Zmijozelu. Ale byla to ta nejhorší myšlenka. Chtěla jsem být ve stejné koleji jako Weaslyovi, Hermiona, Harry, Lee a všichni ostatní, které jsem ještě neznala.

Jerry mi řekl spoustu o Bradavicích. Věděla jsem názvy kolejí, kteří lidé se ve které většinou nachází a ve které byli moji rodiče. Otec, nesnáším ho tak oslovovat, ve zmijozelu, matka v nebelvíru. Oba byli velice silní, ale ona na něj neměla. V každém případě jsem mohla jen doufat.

Posadila jsem se na stoličku a ta dáma, která zavolala moje jméno, mi položila na hlavu nějaký klobouk.
"Hmmm," ozvalo se nade mnou a já v tu chvíli byla pěkně naštvaná na Jerryho, že mě před tímhle nevaroval. Něco mi říkalo, že to bylo naschvál. "Chytrá, cílevědomá, s obrovským srdcem," to si ze mě dělá srandu? Teď tady bude všem popisovat jaká jsem? Super! Ráda jsem vás poznala, ale jestli tahle věc bude pokračovat, vrátím se domů.
"A velmi, velmi silná." Boží, ještě řekni kdo jsem a já si seženu jízdní řád. "Asi tušíš, kam tě zařadím." Udělal dramatickou pauzu a já měla chuť zařvat, že to vážně netuším a ať to už nenatahuje. Jako by mi četl myšlenky, se z ničeho nic ozvalo. "Nebelvír!" PROSÍM? To byla ta nejlepší zpráva, jakou mi ten ukecaný klobouk mohl dát. Za to jsem mu byla ochotná prominout to předtím.

Vyskočila jsem ze stoličky a okamžitě se vrhla ke stolu. Fred s Georgem mi udělali mezi sebou místo a já si odlehčeně sedla. "Už tu věc nikdy na hlavě nechci." Pak mě něco napadlo. "Ty jo, víte co by bylo super?" Podívala jsem se na Freda s Georgem. "Teda, já nevím, jestli vás tohle bere, ale mohli bysme zkusit vyrobit lektvar, který by byl naprostým opakem Veritaséra. Prostě by ten člověk mluvil jen lži aniž by chtěl. Víte jaká by byla sranda, dát ho někomu z profesorů?" Musela jsem se začít smát, když jsem si to představila. Ticho z obou stran mě začalo děsit. "Ale jak říkám," začala jsem, ještě než jsem se na ně podívala, "jestli vás to nebere, no, neznáte někoho, koho jo?" Až pak jsem se na ně podívala a jejich rozzářené a zároveň užaslé výrazy, mi prozradily, že jsem právě udělala dojem.
"Katie," začal George, budu doufat, že si je nepletu, "je mi ctí představit ti ty největší šprýmaře a tím pádem i nejlepší adepty na to, co jsi právě vymyslela, v Bradavicích a říct ti, že budeš perfektní člen našich dokonalých akcí." Usmívali se na mě a objali mě okolo ramen.

V tu chvíli se rozrazily dveře dokořán. Bradavice byly tento rok hostující škola při Turnaji tří kouzelníků, takže mi bylo jasné, že studenti z jiných škol právě dorazili. Jako první do místnosti vběhly sličné dámy z Krásnohůlek. Jejich příchod překypoval jemností a krásou, nad kterou slintali skoro všichni kluci, hlavně Ron. Hned za nimi vešla do místnosti jejich ředitelka madame Maxime. Byla vysoká. Hodně vysoká, ale krásná. Slečny se posadili ke stolu Havraspáru a přišla na řadu druhá škola. Do místnosti vešli velmi rázně studenti z Kruvalu. Byli to jen kluci, na které se zase nemohly vynadívat holky. Když se jeden z nich zastavil u nás, natáhl přes stůl ke mně ruku a políbil mou, po tom, co jsem mu ji podala, nemohla jsem odolat ani já. Hermiona s Ginny se na mě podívaly a obě mrkly. Jen jsem se zasmála a odvrátila pohled zpět ke dveřím, do kterých právě vcházel ředitel chlapců, Igor Karkarov s Viktorem Krumem. Další člověk, do kterého se Ron zamiloval. Žáci z Kruvalu se usadili ke zmijozelu.

Po tomto výstupu Brumbál odkryl samotný ohnivý pohár a já z ničeho nic ucítila obrovský nával negativních pocitů. Ze všech sil jsem se snažila zůstat při vědomí a nevnímat tu bolest, která se mi rozlévala po celém těle. Od špiček u nohou pomalu přes břicho, hrudník až do hlavy. Tohle byla jedna z věcí, kterou jsem na svých schopnostech nesnášela. Určitým způsobem jsem dokázala předvídat budoucnost. Nikdy jsem nevěděla, kdy to přijde. Ovládnout to šlo jediným způsobem. Zastavit bolest před tím, než se dostane do hlavy, ale vždycky mi to dělalo obrovské problémy a skoro pokaždé se mi podařilo omdlít.

Tentokrát naštěstí ne. Tentokrát mi stačilo zhluboka dýchat a soustředit se, aby mě nikdo neviděl. To se mi podařilo. Z části. Podřebovala jsem se o něco opřít, ze začátku jsem si myslela, že se držím lavičky, ale když jsem na sobě ucítila něčí pohledy, došlo mi, že to není lavička, ale nohy obou z Weaslyů, kteří se teď na mě dost starostlivě dívali. Nevěděla jsem, co říct, nebo jestli vůbec něco říkat, takže jsem se jen narovnala, opatrně se rozhlédla okolo a pak jen se sklopenou hlavou pozorovala našeho ředitele, dokud nedomluvil.

Přes celou večeři jsem cítila, jak se na mě nejednou George nebo Fred podívali. Bylo mi jasné, že budou chtít vysvětlení, ale ne teď. Ne, dokud jsem nutně nemusela nic říkat. Styděla jsem se za sebe, za svého otce a za všechno, co mě s ním spojovalo. Čehož bylo až moc.

Od večeře jsem se zvedla mezi prvními, nechtěla jsem se potkat s dvojčaty. Jenže oni vyběhli za mnou, hned jak jsem se dostala pryč z místnosti. "Mám pocit, že se něco stalo, Katie, hm?" Zeptal se George s úšklebkem, nejspíš na odlehčení situace a dal mi ruku okolo ramen. "Nebo jsme prostě jen tak okouzlující, že sis na ná chtěl šáhnout?" Dodal Fred, objal mě stejně jako George z druhé strany a mrkl na mě. Věděla jsem, že se za tímhle skrývá jen starost, ale zárověň jsem byla ráda, že mi dávají na vybranou, jestli budu chtít odpovědět, nebo ne. "Jste ohromně šarmantní. Nešlo odolat." Odpověděla jsem vděčně a objala je okolo pasu.

Už v tu chvíli jsem věděla, že jestli někomu řeknu, kdo jsem, oni budou jako první.

Fred Weasley FanFic // When the dark is getting realWhere stories live. Discover now