~ 7 ~

1.5K 71 4
                                    

Katie

"Už byli všichni ti lehčí draci. Chápete co to znamená?" Pronesla jsem zoufale směrem ke klukům. "Harry má maďarského ostrohřbetého." Zašeptal Fred. "To je hustý!" Řekli společně s Georgem. Dloubla jsem je oba lokty do žeber. Věděla jsem, že bude Harry v pořádku, ale nebylo to nic k smíchu. Cedrik přežil, to bylo stěžejní.

Když se Harryho drak utrhl a oni oba byli pryč, zachvátila mě vlna strachu a zároveň mi začínala být zima z těch šílených nervů. Přitáhla jsem si kabát víc k tělu, čehož si musel všimnout Fred a objal mě okolo ramen. Aaaaaaaaaa křičel můj mozek. Bez okolků jsem se uvelebila a opřela o jeho bok. O chvíli později se Harry přiřítil na koštěti, sebral zlaté vejce a konečně bylo po všem. Uvolnila jsem se a začala tleskat a jásat jako ostatní. V tu chvíli mě Fred pustil, aby mohl také vyjádřit pochvalu. Otočila jsem se na něj a věnovala mu vděčný úsměv. On jen mrkl a pousmál se tak krásně, že jsem myslela, že umřu. Když jsem si uvědomila, nad čím přemýšlím a hlavně, že na něj pořád zírám, musela jsem zčervenat a odvrátila rychle pohled zpátky na Harryho. Bože, jste jen prátelé! A jestli jsi viděla, jak je úžasný, tak nejspíš ani nic jiného nebudete! Křičela jsem sama na sebe. Trochu mě to rozesmutnělo, ale teď byla Harryho chvíle. Ne moje.

Skandování Harryho jména zaplnilo večer po turnaji celou Nebelvírskou společenskou místnost. Nedalo se tu hnout, kolik tu bylo lidí. Celé oslavy byly ale úžasné, musela jsem uznat i když skončily velmi brzy. Ron s Harrym se začali usmiřovat a Fred s Georgem se rozhodli dopřát jim soukromí tím, že ostatní zaženou do jejich pokojů. Bylo to od nich pěkné, ale já odmítala kamkoli odejít.

Seděla jsem na gauči před krbem a přemýšlela. Byla jsem v místnosti jako poslední, mohlo být okolo jedné ráno, ale já nemohla a ani nechtěla spát. Najednou někdo přeskočil opěradlo a dopadl vedle mě, což způsobilo, že jsem docela vysoko nadskočila. Fred se rozesmál a objal mě okolo ramen. Achjo, tohohle se nezbavím. Ten kluk se mnou prostě mává ať chci, nebo ne. Usmála jsem se pro sebe. "Copak tu děláš tak sama, krásko?" Zeptal se Fred. Při tom oslovení se mi rozbušilo srdce a párkrát jsem zamrkala, než mi došlo, že to skutečně řekl a usmála se. "Nemůžu spát, Freddie, co ty tu? Odešli jste už tak před hodinou." Koutkem oka jsem se na něj podívala, přitáhla si kolena pod bradu a trochu se k němu přitulila. Jako odpověď na to posunul ruku ještě o kousek dál a položil si ji na moje koleno. "Nemůžu spát. Georgie mluví ze spaní a Lee se pořád převaluje. Takových nocí naštěstí není moc, ale když už spustí jeden, tak i druhý." Znovu se zasmál a já si jen užívala ten hřejivý tón jeho hlasu. 

Po dlouhé chvíli příjemného ticha jsem se začala zvedat, což mi nevyšlo, protože ruka, která mě objímala okolo ramen zesílila stisk a já slyšela jen Fredovo zamumlání "Ještě chvíli," a to mě donutilo se ihned vrátit k tomu příjemnému teplu, které sálalo z jeho těla.

"Katie?" Začal Fred. Cítila jsem nervozitu z jeho hlasu. "Hm?" Opáčila jsem, aniž bych odtrhla oči od slábnoucích plamínků, které si z posledních sil rozpustile hráli v krbu. "Proč nám nechceš říct, co se děje? Upřímně o tebe máme strach." Povzdychla jsem si. "Víš Freddie," začala jsem a na chvíli k němu zvedla pohled, který mi opětoval. "Každý máme něco, za co sice nemůžeme, ale není nám příjemné o tom mluvit," otočila jsem se zpátky ke krbu a opřela si hlavu o jeho rameno, "a i když mlčet je pro mě hrozně těžké, po zkušenostech mojí mamky se mi nechce prožívat to, co musela ona. Nechci přijít o lidi, jen kvůli tomu, kdo bohužel jsem. Nechci přijít o lidi, na kterých mi záleží snad víc než na mě samotné. Prosím, pochop to, řeknu vám to. Jen ne teď." Na důkaz, že to myslím vážně, jsem jemně stiskla prsty jeho ruky a otočila se na něj s prosebným pohledem a jednou neposlušnou slzou, která se mi koulela po tváři. Vracel mi vážný pohled s náznakem strachu, ale nakonec jen odevzdaně vydechl, přikývl, palcem mi slzu setřel a usmál se. "Ať je to cokoli, nikdy o nás nepřijdeš. Minimálně o mě s Georgiem ne." Dala jsem mu lehkou pusu na tvář. "Děkuju. Ale teď už vážně půjdu spát," zašeptala jsem mu do ucha, pomalu se zvedla a odešla do svého pokoje.

Nehledě na to, že mi srdce radostí skoro vyskočilo z hrudi, jsem konečně po několika letech usínala s pocitem, že mám okolo sebe někoho, kdo mě neodkopne. Kdo tu pro mě bude i přes ty všechny "věci", které nedokážu ovlivnit. V tu noc se mi spalo nejlíp za poslední rok a konečně jsem neměla noční můry.

Fred Weasley FanFic // When the dark is getting realWhere stories live. Discover now