BEGIN AGAIN [CZ]

31. » You're my hero.

„Není to tu super?" vznesl ke mně nadšeně otázku Ryan a já musela souhlasit, jelikož to tu bylo opravdu úžasné. Byli jsme totiž na přátelském zápasu Penguins a Rangers, kam se nedostane každý.

Seděli jsme celkem blízko ledu v dresech Penguins. Ryan koupil jeden dres i mně - se stejným číslem, jako měl on. Ten dres na mě visel jako pytel, ale to mi bylo úplně jedno - vlastně se mi to i líbilo. Zápas byl už skoro u konce a plnil mé očekávání. Atmosféra byla vzrušená a halou se ozývalo bouřlivé povzbuzování obou týmů.

Hráči si vzali na minutu oddechový čas, aby mohli probrat taktiku. Podívala jsem se na velkou plazmovou obrazovku nad ledem, na které teď bylo růžové srdce s nápisem 'Kiss Me', načež se obecenstvo nadšeně rozkřičelo. Kamera si našla jeden pár, který se ukázal v srdci. Ti dva si hned dali pusu a všichni začali tleskat. Pokrčila jsem rameny a také tleskala, jelikož jsem nechtěla být jediná osoba, která netleská. Mladý pár vystřídala babička s dědečkem. Ten děda se zasmál a dal své ženě pusu na tvář. Musela jsem se usmát, protože vypadali opravdu šťastně. Kamera si znovu vyhledala někoho jiného a tentokrát...

„Hele, zdá se mi to, nebo jsme to my?" poukázal na obrazovku Ryan a ani jsem se na něj nemusela otáčet, protože jsem ho viděla se mnou v srdci.

„Myslím si, že nezdá." odpověděla jsem s úsměvem a podívala se na Ryana, který se ke mně naklonil a krátce mě políbil na rty, načež se halou ozval další potlesk. Odtáhli jsme se od sebe a já jen pokroutila hlavou, abych nějak potlačila červeň, která se mi hnala do tváří. Ryan se posměšně uchichtl, načež jsem mu věnovala zamračený pohled.

„Promiň, ale jsi roztomilá, když se červenáš." vysvětlil a já ho se smíchem šťouchla loktem do paže, ale víc už jsem to nerozebírala, jelikož zápas znovu začal.

„Jdu si koupit pití." oznámila jsem a hledala v tašce svou peněženku. Z toho křičení a fandění mi úplně vyschlo v krku.

„Jo, jasně." přikývl Ryan, ale pochybuji, že mě poslouchal, protože sledoval dění na ledě. Byl do hry opravdu zabraný, což vypadalo roztomile.

Prošla jsem rychle mezi sedátky a sešla po nějakých schodech k chodbě, kde měly být záchody a automaty na buráky i pití. Jenže žádné automaty tu nestály, jen dveře od záchodů. Asi jsem si spletla schody, ale mohla bych si na záchodech zkontrolovat můj vzhled, když už jsem tady. Divila jsem se, proč byla v té chodbě taková tma, ale radši jsem nad tím jen mávla rukou.

Ani jsem se nepodívala na nápis u dveří a chytila za kliku, načež jsem vešla dovnitř. Ale to, co jsem uviděla, nebyly záchody. Ne, ani náhodou. Ocitla jsem se v šatně hokejistů. Všude se povalovalo oblečení, ručníky... Podle barev jejich věcí jsem usoudila, že se nacházím v šatně Penguins. Proč se vždy všude ztratím?!

Protočila jsem oči a sáhla na kliku, abych mohla odejít, jenže dveře nešly otevřít. Ne, to sakra ne! Začala jsem zběsile lomcovat s železnou klikou, která ale nijak nereagovala. Musel se zaseknout zámek.

Pohlédla jsem na hodinky a uviděla, že za pět minut skončí třetina a nahrnou se sem hráči. V krku se mi udělalo ještě větší sucho a polilo mě horko. Něco vymyslím, musím. Mohla bych ty dveře vyrazit - i když ne, nemohla. Nedokážu otevřít ani marmeládu, takové práce obstará Ryan a... Ryan! Ano, mohla bych mu zavolat! Tedy, pokud uslyší vyzvánění.

Vyndala jsem si mobil a vytočila Ryanovo číslo. Přecházela jsem od laviček ke dveřím a čekala, až mi přijme hovor. Tři minuty. Proboha, to ne! Žaludek jsem měla sevřený a bylo mi špatně jen z pomyšlení, že by sem vtrhli hráči a mě zavřeli za to, že jsem jejich stalker.