BEGIN AGAIN [CZ]

30. » I almost died.

„Vzbuď se, Růženko." uslyšela jsem blízko sebe příjemný mužský hlas, který patřil Ryanovi. Otevřela jsem oči a hned je zase zavřela, protože mě silné sluneční záření oslepilo. Pak jsem se znovu odvážila otevřít oči a tentokrát to už nebyl takový šok.

„Nechci vstávat." zamrmlala jsem a znovu si přes hlavu natáhla peřinu, protože se mi ani trochu nechtělo vstávat. Jediné, po čem mé líné já toužilo, byla postel.

„Mám snídani, ale jestli nechceš..." pronesl hravým tónem Ryan, což mě donutilo stáhnout ze sebe peřinu a ověřit si pravdivost jeho slov. Opravdu, stál u postele v perfektně padnoucím obleku, v ruce držel stříbrný podnos a na něm vafle s javorovým sirupem a kakao.

„Snídaně do postele?" zamrkala jsem překvapeně a posadila se, když jsem se ujistila, že mám oblečení. Na sobě jsem měla jeho tričko, které mi sice bylo obrovské, ale to mi ani trochu nevadilo.

„Přesně tak." přikývl s úšklebkem a položil mi podnos na nohy přikryté peřinou. S obdivem jsem sledovala svou snídani a nemohla se dočkat, až začnu jíst.

„Děkuju, to jsem nečekala." usmála jsem se a pustila se do vaflí. Snídani do postele jsem nedostala už pěknou řádku let, takže to bylo příjemné překvapení. „Ty už jsi jedl?" zeptala jsem se s plnou pusou a nabodla si na vidličku další kousek vafle.

„Ne. Mám za necelou hodinu jednání a nestihl bych..." začal vysvětlovat, ale já ho zarazila tím, že jsem si trochu odsedla a poklepala vedle sebe na volné místo.

„Pojď sem." zaculila jsem se nejroztomileji, jak dovedu a bylo mi jasné, že mi neodolá. A přesně to se i stalo. Ryan si povzdychl a posadil se vedle mě na postel. Podala jsem mu druhou vidličku a pobídla ho, aby jedl.

„Vafle jsem už neměl pěkně dlouho." pronesl Ryan, když se mnou konečně začal jíst. Nejdřív se zdráhal, ale pak už normálně jedl a já měla co dělat, aby mi zbylo víc vaflí.

„To mi povídej. A víš, že umíš i lepší, než moje mamka?" pohlédla jsem na něj a uznale kývla hlavou, když jsem spolkla další sousto. Má máma vždy dělala úžasné vafle, ale na tyhle neměla.

„Lichotíte mi, paní Dashwoodová." ušklíbl se Ryan a já dojedla poslední kousek vafle, který jsem Ryanovi vyfoukla před nosem. Když po mně hodil pohled říkající, že teď jsem si to podělala, nahodila jsem nevinný úsměv.

„To byl záměr, pane Dashwoode." uchichtla jsem se a Ryan znovu pohlédl na své hodinky, načež rozšířil vyděšeně oči.

„Fakt bych měl jít." oznámil trochu nervózním hlasem, jelikož nechtěl přijít pozdě. Napadlo mě, že bych mohla jet s ním, protože si chci zajít za mamkou, jen tak si popovídat.

„Tak já pojedu s tebou, musím za mamkou. Dej mi chvilku, dobře?" věnovala jsem Ryanovi významný pohled, načež se Ryan zasmál, jako kdyby mě podceňoval.

„Když to stihneš za patnáct minut, tak jo. Ale jsi žena, takže..." chtěl pronést svou teorii o tom, jak jsem pomalá ve vypravovaní se z domu a podobně.

„Alespoň umím uvázat kravatu." odfrkla jsem si a zatahala za jeho nehezky uvázanou kravatu. On jen přimhouřil oči a pokroutil hlavu.

„Drzoune." zamumlal a já jen nevinně pokrčila rameny. Vstala jsem z postele a ustlala svou polovinu. „Moje tričko." řekl, když jsem byla na cestě do koupelny a v ruce si nesla čisté oblečení.

„Sluší mi, co?" otočila jsem se na něj a on souhlasně přikývl. To tričko mi sahalo nad kolena, ale i tak se mi líbilo. Možná proto, že jsem v něm pořád cítila Ryanovu vůni, která je tak omamně příjemná.