BEGIN AGAIN [CZ]

11. » Are you afraid?

Tuhle kapitolu věnuji Michaela241299 :)

„Prostě půjdeme na loď.“ pokrčil rameny Ryan, když jsme po obědě řešili odpolední program. Tohle je náš první společný den, který začal vodním probuzením a bez hádek. Ale teď asi na hádky přišel čas...

„Na loď nechci, půjdeme na vodní lyže.“ odfrkla jsem si. 

„Ani nápad, chci na loď! Odtud můžeš skákat do vody.“ vysvětloval Ryan.

„Ale vodní lyže jsou lepší!“ namítla jsem. Na lodích se mi dělá špatně, opravdu. A navíc vodní lyže by byly pěkný zážitek, ne?

„To nejsou!“ zavrtěl hlavou.

„Na loď ti kašlu! Byla jsem na ní, když mi bylo deset, a pak jsem zvracela.“ zamračila jsem se. Tohle není hezká vzpomínka.

„Ale uběhlo už jedenáct let.“ zakřenil se Ryan, protože se snažil potlačit smích.

„Co když tam budou žraloci?“ pohlédla jsem na něj.

„Nebo ledovec, ne?“ prohodil ironicky Ryan a plácl se do čela.

„Já-tam-ne-půj-du!“ vyslabikovala jsem a překřížila ruce.

...

O dvě hodiny hodiny později jsem se naštvaně opírala o zábradlí lodě a dívala se, jak proplouváme kolem nějakého ostrůvku. Pohlédla jsem na naši loď, kde bylo asi ještě třicet zbohatlíků. A samozřejmě i Spears, aby na nás dohlížel. Dělalo se mi tu špatně a tak jsem se snažila nekoukat dolů na oceán.

„Není to tak hrozné, ne?“ ozval se vedle mě Ryan a já ho zpražila pohledem, který říkal : „Jdi se vycpat!"

„Za chvilku zakotvíme.“ oznámil mi.

„Uprostřed oceánu?!“ vykulila jsem oči.

„A kde jinde? Na souši?“

Dnes má pořád ironické poznámky. Nedokážu pochopit, že jsem ráno málem neucukla a nechala se od něj políbit. Ještě, že jsem si na poslední chvíli uvědomila, že ho nenávidím. Protože je to arogantní blbeček.

Zakotvili jsme a já si oddychla. Všichni jsme už na sobě měli plavky, takže jsem si jen sundala šortky a tričko. Na sobě jsem měla dvoudílné plavky modré barvy, které jsem si koupila s Candy minulý rok. Slezli jsme do vody po chladném železném žebříku. Voda byla příjemná a hlavně krásně čistá, azurově modrá. Celkem mě děsilo, jak je to tu hluboké. Pak jsem ale zahnala tyhle myšlenky a potopila se. Když jsem se vynořila, byla jsem kousek od Ryana. Odhrnula jsem si vlasy z očí. Měla jsem si udělat drdol.

„Hele!“ ukázal prstem za mě a já se otočila.

Spears se právě odvážil slézt po žebříku. Palcem u nohy zkoušel teplotu vody. Trochu zkřivil obličej a pak do vody skočil. Plácal se jako ryba na suchu. Začala jsem se s Ryanem smát, ale tak, aby to neslyšel.

„Troufneš si?“ ušklíbl se a hlavou kývl k lodi a ke skokánku, který byl poměrně vysoko.

„Myslíš, že jsem sebevrah?“ pokrčila jsem obočí.

„Bojíš se?“ provokoval mě s pobaveným výrazem.

„Ne.“ odsekla jsem.

Jistě, že se bojím!

„Když skočíš, klidně strávím zbytek večera nakupováním oblečení. Nebo se fakt bojíš?“ vzdychl.

Bojím se? Pche... Jo, bojím. Ale nakupování?! To se nedá odmítnout.