BEGIN AGAIN [CZ]

18. » I'm fine.

Když jsem se probudila, vedle mě bylo už prázdné místo. Vybavila se mi vzpomínka včerejšek, což mě donutilo otřást se. Jak dlouho mi to ještě bude hrát v hlavě? Musím na to přestat myslet, nebo se zblázním. Vstala jsem z postele a šla pomalu do koupelny, která se mi teď zdála vzdálená několik mil, i když byla jen kousek. Když jsem na sebe pohlédla do zrcadla, musela jsem si povzdychnout. Pod očima jsem měla kruhy, jako kdybych nespala celou noc. Zavrtěla jsem hlavou, udělala si vysoký drdol a vešla do sprchy. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale bylo mi to jedno. Potřebovala jsem ze sebe vše spláchnout. Potom jsem z ní neochotně vyšla a osušila se. Oblékla jsem se do čistého spodního prádla, černého tílka a pohodlných šedých tepláků. Nepatřím mezi holky, které si i doma obléknou úplé šaty, nebo nadýchanou sukni. Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla a povzbudivě se na sebe usmála. Jsem v pohodě.

Scházela jsem po dřevěných schodech do obýváku a u toho si dělala culík, abych nemusela mít rozpuštěné vlasy. Můj pohled hned spadl na pohovku, kde seděl Ryan, máma, Leila a Daniel. O něčem si povídali, ale potom si mě všimli a debata utichla.

„Zlatíčko, jsi v pořádku?" přiběhla ke mně mamka a objala mě. Vypadala ustaraně, na čele se jí dokonce vytvořila jemná vráska.

„Jo, mami. Už jsem." opětovala jsem jí objetí a vzdychla. Byla jsem ráda, že jim to Ryan řekl, protože já bych to asi nedokázala. Na to jsem z toho ještě byla moc rozrušená. Mamka se odtáhla a její hnědé oči, které jsou vždy tak veselé, se teď leskly. Pak ke mně přišla Leila a beze slov mě objala. Měla jsem ji ráda a bylo pro mě těžké ji lhát o mně a Ryanovi. Když se ode mě odstoupila, objal mě i k mému překvapení i Daniel.

„Opravdu jsi v pořádku? Neublížil ti?" ptala se pořád mamka a prohlížela si mě od hlavy až k patě.

„Mami, nic mi nestihl provést." znovu jsem se otřásla nad tou hroznou vzpomínkou. Nedokážu si představit, jak se musí cítit dívky, které byly opravdu znásilněny. Daniel, Leila a mamka se začali bavit o tom, že je Tyler parchant.

Povzdychla jsem si a šla k pohovce, kde seděl Ryan. Posadila jsem se do tureckého sedu vedle něj. Rána na rtu už se mu hojila, což mě trochu uklidnilo. Skenovala jsem pohledem jeho rty a nedokázala pohled odtrhnout.

„V pohodě?" optala jsem se a on se na mě konečně podíval. Najednou se mi srdce rozbušilo tak, až jsem měla strach, že mi vyskočí z hrudi. Co se to se mnou sakra děje?!

„Jo. A ty?" pousmál se slabě, načež jsem jen přikývla. Nechtělo se mi už o tom mluvit. Natáhla jsem se po ovladači a zapnula tu jejich obrovskou televizi, která zabírala snad polovinu stěny. Zrovna běžely ranní zprávy, takže jsem se pohodlněji usadila.

„Živě ze Seattlu Carlos Rodriguez..." řekl sympatický moderátor a já se musela usmát. Carlos se mnou chodil na střední. Jeho rodiče jsou z Argentiny, ale on se narodil tady. Byl to dobrý kamarád, vždy snil o téhle profesi a kluci se mu ve třídě kvůli tomu smáli. Ale on se nevzdal a šel si za tím, co chtěl.

„Máme nové informace ohledně nejúspěšnější právnické firmy Dashwood & Co. Místoředitel této firmy, Tyler Swan, byl propuštěn. Ani jedna strana ale nechce uvést důvod. Hned, jak budeme vědět více, informujeme vás. A teď zprávy z celého světa..." přečetl Carlos a já jen zírala na obrazovku. Pohlédla jsem na Ryana s nechápavým pohledem. Za tím stál určitě on.

„Ty jsi ho vyhodil?" zdůraznila jsem poslední slovo a povytáhla tázavě obočí.

„Ten parchant si to zasloužil. Jestli bych ho ještě jednou potkal ve stejné budově, neudržel bych se." zavrčel naštvaně Ryan a zamračil se. Páni, ten byl ale naštvaný.