BEGIN AGAIN [CZ]

1. » Deal?

„Ahoj Kelsey, jdu za mámou!" zamávala jsem ženě, která seděla za recepcí. Ta se na mě zářivě usmála a také mi zamávala. Nastoupila jsem do výtahu a jela až do posledního patra. Všude, kam jsem se rozhlédla, bylo něco s nápisem Dashwood & Co. Dokonce i na dveřích záchodů. Musím se tomu vždy smát, protože mi to přijde nenormální. Asi proto, že je to nejlepší právnická firma v Seattlu a troufám si říct, že i v celém státu Washington. A možná i v celých Státech, protože tahle firma má ve Státech spoustu poboček.

Moje mamka tady pracuje. Tedy, ona není právnička. Je asistentka šéfa, takže mu sjednává všechny schůzky, vaří mu kafe a různě. Někdy se jí divím, že to vydrží. Alespoň má vlastní kancelář, která sice není velká, ale je útulná. Šla jsem k její kanceláři a zaklepala na prosklené dveře. Jakmile mě uviděla, rozšířil se jí úsměv. Otevřela jsem a vešla dovnitř. Posadila jsem se na židli, takže jsem seděla naproti jejímu křeslu.

„Tak co?" povytáhla tázavě obočí máma a čekala na mou odpověď.

„Hotovo. Pracovala jsem na tom do tří ráno." povzdychla jsem si a promnula si unaveně spánky. Zítra mě čeká zkouška z celého semestru na vysoké. Jsem ve třetím ročníku, takže se v příštím ročníku stanu překladatelkou, nebo tlumočnicí. Na zítřek jsem si musela připravit práci – padesát stránek o cizincích a problémech při učení jazyků – ve francouzštině. Pak se mě tam budou ptát na věci ohledně mé práce i mimo ní. Upřímně, jsem nervózní. I když jsem opravdu dobře připravená, toho nepříjemného šimrání v břiše se nezbavím.

„Julie? Bude to dobré, francoužština ti jde stejně dobře jako mateřská angličtina." chytila mě za ruku mamka a laskavě se na mě usmála. Máma mě vždy dokázala povzbudit tak, jako nikdo.

„Asi máš pravdu, musím se hodit do klidu." přikývla jsem a zavrtěla se v křesle, abych se mohla pohodlněji usadit.

„Dashwood má problém." sykla mamka, aby ji někdo náhodou neslyšel a neroznesl to. Podle tónu jejího hlasu šlo o něco důležitého.

„Tvůj šéf? Jaký problém?" vyzvídala jsem a chtěla se dozvědět všechno. Zvědavost patří mezi mé špatné stránky, ale nemůžu za to.

„Jeho syn Ryan se narodil v Kanadě, ale žije tady. A nemá občanství, ani pracovní povolení. Jenže on tu žije i pracuje, takže mu hrozí vyhoštění ze země zpět do Kanady." kousla se do rtu máma a odložila propisku na stůl, načež jsem se trochu zamračila.

„On si o to povolení nezažádal?" nechápala jsem.

„Zažádal, ale pozdě. Neví, co dělat." pokrčila rameny máma, což mě přinělo pokroutit hlavou a odfrknout si. Nikdy jsem toho Ryana neviděla, ale od Kelsey z recepce vím, že je mu 25 a vystudoval práva jako jeho otec. Je pohledný, ale šíleně namyšlený frajírek. Pohlédla jsem na mamku, vypadala vyčerpaně.

„Jdu ti pro kávu." nabídla jsem se, protože kofein opravdu potřebovala, aby se i trochu probrala.

„To bys byla hodná." usmála se máma.

Zvedla jsem se z pohodlného křesla a sjela výtahem o patro níže, kde je automat na kávu. Když jsem přišla před automat, stiskla jsem capuccino. Čekala jsem, až se na displeji objeví 'Nápoj je připraven.' Vzala jsem kávu a otočila se na odchod, jenže na rohu jsem se srazila s člověkem, který hrozně spěchal. A bohužel jsem ho polila kávou.

„Moc se omlouvám. Nechtěla jsem." vzhlédla jsem k dotyčnému. Přede mnou stál muž s pronikavýma modrýma očima, které mě probodávaly a měl černé vlasy. A vypadal... Fakt dobře.