BEGIN AGAIN [CZ]

29. » I'll miss you.

Jsem ten nejblbější člověk na celém světě. To byla první věta, která mi naskočila v hlavě, když jsem se ráno probudila a vzpomněla si, co se včera dělo. Probudila jsem se asi v devět hodin ráno v ložnici a na sobě jsem měla šaty ze včerejšího večera. Naštěstí mě hlava bolela jen málo, takže jsem si dala prášek a za hodinu mi bylo zase fajn.

Teď je dvanáct hodin a protože se potřebuji odreagovat, vařím. Ryan není od rána doma, má nějakou schůzku, což je jen dobře. Opravdu nevím, co mám dělat a říkat. Vždyť jsem mu doslova včera řekla, že se s ním chci vyspat! Ironie je, že jsem s nikým nikdy nespala. Nejradši bych se zahrabala pod zem a nikdy nevylezla, protože je mi opravdu trapně.

S povzdechem jsem si do sluchátek pustila náhodný výběr písniček, jenže mi v uších začala znít Your Body, což mě donutilo přepnout si ji. Až moc mi připomínala můj včerejší... incident. Raději jsem se pustila do krájení zeleniny, protože mi už kručelo v břiše. Rozhodla jsem se udělat si nějaké těstoviny se zeleninou. V uších mi hrála jedna z mých oblíbených písniček, takže jsem tancovala po kuchyni s nožem v ruce a sem tam se podívala pod pokličku na těstoviny.

„You got me begging, begging
I'm on my knees
I don't wanna be needing your love
I just wanna be deep in your love..." zpívala jsem si a bylo mi úplně jedno, že zním příšerně. Tancovala jsem a připadala si jako Hugh Grant v Lásce Nebeské, kde také předváděl velmi zajímavé pohyby. Až na to, že já u toho krájela papriku na kousky. Vzhlédla jsem k barovému pultu a začala vyděšeně ječet.

„Sakra, neděs mě!" vyndala jsem si sluchátka z uší a zamračila se na Ryana, který seděl na barové židličce a celou dobu mě pozoroval s úšklebkem na rtech.

„Promiň, jsi hrozně roztomilá." snažil se potlačit smích Ryan, ale moc se mu to nedařilo. Uvolnil si červenou kravatu a nevinně pokrčil rameny.

„Bavíš se dobře?" hodila jsem po něm vražedný pohled a zalapala po dechu, protože mi začalo být nějaké horko. Možná to bylo tím, že si sundal sako od obleku a vypadal zase zatraceně dobře. Bezva, a já si tu nenamalovaná tancuji v tílku zastrčeném do šedých tepláků. Kde je spravedlnost?

„S tebou se člověk nikdy nenudí." pronesl pobaveným tónem, přičemž narážel na včerejšek. Očividně se bavil, narozdíl ode mě.

„To je opravdu super." procedila jsem mezi zuby a doufala, že konečně zmlkne. V jeho přítomnosti se nedokážu na nic soustředit, za což bych si nejradši nafackovala.

„A nechceš mě umlčet? Víš, třeba nějak zaměstnat moje rty..." vznesl ke mně otázku a nepřestával se přiblble usmívat. Chce mě vyprovokovat, to je jasné.

„Nebo bych ti je mohla zalepit izolepou." odsekla jsem drze a vypnula sporák, protože těstoviny už byly hotové. Opravdu bych si tu izolepu mohla sehnat, když nad tím tak přemýšlím.

„Vím, že se tak chováš kvůli včerejšku, ale chápu to. Prostě ses opila a řekla pár zajímavých věcí..." pověděl už trochu vážnějším tónem Ryan, což mě přimělo otočit se na něj. Asi jsem byla nepříjemná, ale... Kdo by v mé situaci nebyl?

„Promiň, já jen... Cítím se fakt trapně." povzdychla jsem si a opřela se o kuchyňskou linku. Bylo mi hrozně, bála jsem se mu i zpříma podívat do očí.

„Já se taky ve Forest Hills opil a nějak se to vymklo kontrole." zvedl se z židličky a já upřela pohled na mé chlupaté ponožky, abych se na něj nemusela dívat.

„No tak, podívej se na mě." řekl Ryan a zvedl mi prsty bradu, abych mu pohlédla do jeho modrých očí. Ještě, že jsem se opírala o linku, protože by se mi z něj určitě podlomila kolena. „Jsme jenom lidi a kdybychom nedělali chyby, byl by život nuda." usmál se na mě a já na něj nedokázala přestat zírat. Tohle byla jedna z věcí, které mám na něm ráda. Chápal mě.