CZ | Secret Powers | Avengers FF | ✓

Secret Powers - Třetí část

Další část je zde! Tak snad se vám bude líbit, kritiku uvítám ^^

*2020 update* Kapitola opravena!

Ani nevím, jak dlouho cesta trvala. Seděla jsem vzadu s Furym, zatímco nějaký agent řídil, ale nikdo za celou dobu nepromluvil. To ticho mě ubíjelo, ale zároveň jsem tak alespoň mohla vstřebat vše, co jsem se dozvěděla.

Mike a Liz o tomhle věděli a neřekli mi to. Na jednu stranu jsem byla naštvaná, ale na druhou stranu... jsem je i chápala. Přesto bych ocenila, kdyby mě někdo varoval dříve, než začnu náhodně mrazit všechno kolem.

Když jsme dorazili do základny, muž mě zavedl do obrovské konferenční místnosti. Pokynul mi, abych se posadila a jeden z agentů si ode mě převzal tašku plnou oblečení a nezbytností, které jsem si s sebou zabalila. Mírně jsem se zamračila, když agent zmizel i s mými věcmi, ale rozhodla jsem se raději nic nenamítat. 

„Tak co teď?" otočila jsem se nejistě na černocha.

„Jak jsem zmínil, musíte se naučit své schopnosti ovládat. A k tomu potřebujete vedení."

Už jsem otevírala ústa, abych se zeptala, co tím myslí, když se rozrazily dveře a na prahu se objevil vysoký, pohledný muž. Měl tmavé vlasy, pečlivě tvarované vousy a na sobě béžový oblek, bezpochyby šitý na míru. Nebylo těžké poznat, o koho šlo - kolikrát jsem ho viděla v televizi. Vidět ho naživo však bylo něco úplně jiného.

Spadla mi brada a vyvalila jsem oči na Furyho. 

Tony Stark? To myslíte vážně?! chtěla jsem vykřiknout, ale z mých úst nevyšla jediná hláska.

„Abyste věděl, Fury, nemůžu sem jezdit pokaždé, kdy se vám zamane. Mám spoustu prác-" zarazil se nově příchozí uprostřed věty a jeho oči padly na mě. Cítila jsem, jak pod jeho pohledem začínám červenat. Tak jo, uklidni se, je to jenom Iron Man... jenom... Iron Man... fajn, tohle nefunguje. Bože, nemůžu uvěřit, že je to vážně on!

„Kdo je tohle?" zamračil se muž a podíval se zpátky na velitele Shieldu.

„Jessica Crossová, seznamte se. Máte ji teď na starost," prohlásil Fury lhostejně. Ruce měl založené na hrudi a ani se nehnul.

„Na starost...? Vy jste se snad zbláznil, nejsem žádná chůva."

Několikrát jsem zamrkala a zavřela jsem ústa. No pardon?

„Pane Starku, poslouchejte-"

„Ne, ne, vy poslouchejte mě! Na rozdíl od vás mám totiž spoustu vlastních starostí a nehodlám k nim přidávat nějakou malou holku, co jste sbalil po cestě." Cítila jsem, jak se mě začíná zmocňovat chlad.

„Starku-"

„Pokud potřebujete chůvu, tak ji dejte Hillové, ta je přes děti lepší než-"

„Dost!" vylétla jsem ze židle a praštila jsem rukou do stolu. Cítila jsem, jak ve mě pulzuje adrenalin a srdce mi divoce tlouklo. Nejdříve mi nedošlo, co se stalo. Až když jsem se podívala na Starka a všimla si jeho výrazu, tak mě napadlo sklonit pohled.

Z mých rukou šel chlad a polovina stolu byla zmrzlá. Rychle jsem stáhla ruce a instinktivně jsem si promnula dlaň. „Omlouvám se," zamumlala jsem a pomalu jsem se zase posadila. Nedokázala jsem se na ně podívat, ale i nadále jsem na sobě cítila jejich pohled.

„Už chápete?" pozvedl Fury obočí.

„Začínám..." zamumlal Stark v odpověď a prohrábl si frustrovaně vlasy.

„Potřebujeme, abyste se o ni postaral. A pokud možno, abyste ji i naučil, jak ty schopnosti ovládat." 

Opatrně jsem vzhlédla. Stark se díval směrem k zemi, ale po pár vteřinách se otočil na černocha.

„Fury, na tohle nejsem zrovna kvalifikovaný... nebyl by lepší Banner? Nebo Kapitán?"

„Možná, ale ti mají teď jiný úkol. Dokud ho nedokončí, musíte to být vy."

Stark pomalu přikývl, a pak se na mě podíval. „Jessica, že? Pojď za mnou..." načež se otočil a zamířil si to pryč z místnosti. S otázkou v očích jsem se podívala na Furyho a ten přikývl. Rychlejším krokem jsem tedy muže následovala.

Za základnou se nacházelo menší letiště; přesně tam jsme měli momentálně namířeno. Uprostřed stálo jediné letadlo.

„To je vaše?" zamumlala jsem jeho směrem, když v tom jsem si všimla obrovského nápisu STARK Industries na jeho straně. Ehm, blbá otázka. První dojem zatím nic moc...

Muž na mě hodil krátký pohled. „Co myslíš?" Na to už jsem raději nic neřekla a jen jsem ho mlčky následovala.

Jakmile jsme byli vevnitř, Stark mi pokynul, abych si sedla do jednoho z křesel. Vevnitř to vypadalo luxusně a křeslo bylo velmi pohodlné. Muž se posadil naproti mně a začal pojídat borůvky, které se nacházely v misce u menšího stolku.

V tom jsem si vzpomněla: „A co moje věci?"

Muž neodpověděl, jen hlavou kývl kamsi za mě. Když jsem se otočila, spatřila jsem mou tašku ležící na podlaze. Kdy ji stihli-?

Brzy začalo letadlo vzlétat. Pevně jsem se chytla křesla a zavřela jsem oči; cítila jsem narůstající nervozitu. Klouby na rukách mi z toho křečovitého sevření zbělaly, ale nedbala jsem na to. Stark to nijak nekomentoval, dokud nezačalo sedadlo pomalu zamrzat.

„Hej, klídek. Poprvé v letadle?" Otevřela jsem oči a podívala jsem se na něj.

„Jde to tak vidět?" skousla jsem si ret nervózně a trochu jsem povolila stisk.

Muž natočil hlavu na stranu a prohlédl si mě. Pak se mu na tváři objevil náznak úsměvu, už však nic neřekl. Jeho pohled mi byl stejně dostatečnou odpovědí.

Jakmile se letadlo ustálilo ve vzduchu a já přestala cítit, jak se hýbe, začalo mi být lépe. I když mi mezitím stihlo zalehnout ucho, což nebylo moc příjemné.

„V pořádku?" zeptal se najednou Stark.

„Hm?" obrátila jsem k němu hlavu. „Jo, už necítím ty turbulence..." pousmála jsem se.

Chvíli si mě prohlížel. „A kromě toho? Jak se cítíš?" 

Vteřinu mi trvalo, než mi došlo, co tím myslel. Podívala jsem se na své dlaně a skousla jsem si ret. „Mohlo by to být horší. Jen... je to pro mě všechno nové. Vlastně jsem na to přišla asi dvě hodiny zpátky, takže..." mírně jsem pokrčila rameny.

„Oh. To jsem netušil."

„Ani jste nemohl, pane Starku. Fury vás zrovna nezasvětil do situace," zasmála jsem se lehce

„Prosím, pan Stark byl můj otec," opřel se do sedadla a pousmál se. „Jsem Tony."

„Tony," zopakovala jsem. V tom jsem ucítila, že začínám opět červenat a rychle jsem si odkašlala. „Takže, máte nějaký plán, jak mi... pomoct?"

„Zatím ještě ne, ale přijdu na to. A do té doby to se mnou musíš nějak vydržet. Borůvku?" postrčil mým směrem misku a já se musela zasmát. Jednu jsem ochutnala, a pak jsem se opřela do křesla. Zavřela jsem oči - bylo lepší, kdybych cestu prospala. Nechtěla jsem riskovat, že by mě nějaké turbulence znovu vyděsily. A navíc, i když se to nezdálo, mě všechno to zmrazování nějak vyčerpalo.

„Děkuju..." zamumlala jsem ještě tichým hlasem. Ani nevím, jestli mě zaslechl, ale už jsem oči neotevřela. Okolní zvuky mě rychle ukolébaly ke spánku a já se brzy odebrala do říše snů... nebo spíše nočních můr.