CZ | Secret Powers | Avengers FF | ✓

Secret Powers - Dvacátá pátá část

Ahojte! :) Tak je tu další díl. :3 Doufám, že se vám bude líbit. :) A moc děkuju za vaše ohlasy u minulých částí, opravdu hodně to pro mě znamená. :') Tak enjoy!

„C-cože?!“ vyhrkla jsem a klesla na kolena. Byla jsem v šoku, netušila jsem, co dělat nebo co si myslet. Nevěřila jsem tomu. To přece nemohla být pravda, ne? Loki nemohl být můj bratr!

„Skříňka prastarých zim... ta ukáže pravdu.“ Řekl pomalu Asgarďan a pak najednou zmizel – nezůstala po něm jediná stopa. Přesně v tu chvíli se opět ozval Tonyho hlas.

„Jessico, kde jsi?!“ Snažila jsem se zadržet slzy, natáhla jsem nohy před sebe a rukama se opřela o zem.

„Tady!“ křikla jsem směrem k lesu a zhluboka se nadechla.

„Jess! Díky bohu, že jsi v pořádku!“ Rozeběhl se ke mně Tony – pár kroků za ním se vynořili z hustého porostu i ostatní. Vzhlédla jsem. Stark ke mně poklekl a chtěl mi položit ruku na rameno, ale já bleskurychle vstala a klopýtla pár kroků zpět.

„N-ne. Nedotýkej se mě.“ Tony vstal.

„Jess, myslel jsem, že-“ Než to stihl doříct, přerušila jsem ho.

„Ne, o to nejde.“ Lapala jsem po dechu a v očích se mi stále leskly slzy. Rogers o krok přistoupil se starostlivým pohledem na tváři.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a já se mu zadívala zpříma do očí a s pootevřenou pusou mírně zavrtěla hlavou.

„Nic není v pořádku...“ Zašeptala jsem a Avengers si vyměnili pohledy.

„Co se stalo? Kde je Loki?“ promluvila náhle Black Widow. Už jsem se chystala k odpovědi, když v tu chvíli se za mými zády rozsvítilo jasné, duhové světlo a já se prudce otočila.

„Už není na Zemi.“ Řekl Thor a já trochu ztuhla. Ne z toho, co řekl o Lokim, ale z toho, proč se tu objevil zrovna teď. Nemohl něco vědět, ne?

„Proč tu jsi, Thore?“ zeptal se Steve zmateně.

„Kvůli Jessice. Musím ji vzít do Asgardu, protože si myslím, že to, co se tady děje nezačalo na Zemi.“ Hleděla jsem na něj s dost viditelným strachem. Věděl to. Určitě to věděl...

„Jessico?“ Otočil se ke mně Tony, jakoby čekal na mou odpověď. Upřímně jsem o tom nemusela dlouho přemýšlet, protože tohle šlo vyřešit jen jediným způsobem.

„Ne, Thor má pravdu. Vy nevíte všechno, musím jít s ním. Jedině tak se dozvím pravdu.“ Přistoupila jsem k bohu hromů a blesků a na pár vteřin pevně sevřela víčka. On mě jednou rukou chytl kolem pasu a já věnovala poslední pohled Tonymu.

„Věř mi.“ Zašeptala jsem – a pak mě obklopilo duhové světlo.

Když se mé nohy opět dotkly země, trochu jsem zavrávorala. Thor mě však přidržel. Otevřela jsem oči a obdivně zalapala po dechu.

„Takže tohle je Asgard? Je hodně... dozlatova.“ Poznamenala jsem s pohledem na místnost – jestli se tomu tak dalo říkat - ve které jsme se nacházeli. Thor se uchechtl.

„Vítejte, slečno.“ Ozval se cizí hlas a já se otočila. Pohlédla jsem na vysokého černocha ve zlaté (jaké jiné, že?) zbroji. Usmála jsem se a jemně kývla hlavou na znamení díků.

„Půjdeme?“ prohlásil Thor a já ho následovala. Vstoupili jsme na dlouhý barevný most, na jehož konci stál ohromný Asgardský hrad. Musela jsem opět obdivně zalapat po dechu. Byla to taková nádhera.

Po chvíli mlčení jsem se k Thorovi otočila a trochu nejistě se ho zeptala:

„Uhm... co všechno víš, Thore?“

„Vím všechno. Heimdall slyšel, co ti Loki říkal. Můj otec bude vědět, jestli je to pravda nebo ne.“ Skousla jsem si rty.

„Takže mě teď vedeš za samotným vládcem Odinem?“ Potkat Thorova otce by byla jedna věc, potkat však všemocného krále celého Asgardu věc úplně jiná. Kéž by to nebyla ta jedna a samá osoba...

„Ano. Jestli jsi Lokiho sestra, pak můj otec znal tvou matku. A jen on ti dokáže pomoci.“ Zalapala jsem po dechu.

„Mou... mámu?“ Thor se na mě na pár sekund zadíval, než opět odvrátil pohled.

„Je to dlouhý příběh.“ Už jsem chtěla protestovat, ale nakonec jsem jen kývla. Všechno mělo svůj čas a já se pravdu dozvím. Byla tu však stále ještě jedna věc, které jsem nerozumněla.

„Mimochodem, co to Loki říkal? Myslím, o nějaké té skříňce?“ Thor se ke mně otočil s vážným výrazem a já si opět skousla rty.

„Skříňka prastarých zim... je to magický artefakt, zdroj moci Mrazivých obrů.“ Vzhlédla jsem k němu a pootevřela ústa.

„Mrazivých obrů?“ zopakovala jsem nejistě.

„Jsou to nebezpečné stvůry. Chladné a bezcitné... jejich domovem jsou ledové pláně Jötunheimu. Naštěstí je ta skříňka v bezpečí Asgardských zdí, bez ní jsou Mraziví obři téměř bezmocní.“ Přikývla jsem, ale poslední slova jsem už nevnímala. Mraziví obři mi utkvěli v hlavě a mě pohltilo neblahé tušení. Nic jsem však neříkala, protože jsem nechtěla reagovat unáhleně. Konec konců to všechno mohl být jen nějaký špatný vtip a já a Loki jsme spolu nic společného nemuseli ani mít, no ne? Stačilo jen doufat...