CZ | Secret Powers | Avengers FF | ✓

Secret Powers - Třicátá osmá část

Ahojte! :) Vítám vás u dalšího dílu, doufám, že se vám bude líbit. :3 Dneska sice trochu kratší díl, ale berte to tak, že brzy bude konec, tak ať si to aspoň nejvíc užijete. :D - enjoy!

„Ta přezdívka je cool. Jak tě to napadlo?" zeptal se mě cestou do středu města Stark a já se k němu pomalu otočila.

„Loki se zmínil, že ta moje zbraň vypadá jako ledový oštěp. A já jsem jako on - ostrá a nebezpečná." Odpověděla jsem. Tony se zasmál a pokýval hlavou.

„To máš pravdu." Odvrátila jsem od něj pohled, sklonila hlavu a sama pro sebe se usmála. Chvíli jsme šli pěšky.

„Takže, kam to vlastně jdeme?" zeptal se po chvíli Barton. Mě samotnou to také zajímalo.

„Musíme najít Lokiho." Řekl Steve a já se zastavila a otočila se k němu.

„Ale jak?" Nikdo mi nestihl odpovědět, protože v tu chvíli se v dáli ozval výbuch a křik. Všichni jsme se tím směrem otočili a já zalapala po dechu.

„Takhle." Podotkl Stark, rychle si nasadil masku a vyletěl tím směrem, ani se po nás ostatních neohlédl.

„Jistě a my musíme jít pěšky." Podotkla jsem trochu naštvaně a pak jsme se všichni rozeběhli směrem k místu činu.

Ve středu města byl naprostý zmatek, jakoby přímo uprostřed vybuchla bomba. Panikařící lidé byli všude, někteří zranění... ale naštěstí to nevypadalo na žádné mrtvé. Trochu jsem se rozhlédla - Stark nikde nebyl, ale kašlala jsem na něj. Rozešla jsem se k jedné ženě, která pomalu kulhala naším směrem.

„Promiňte, co se tu stalo?" zeptala jsem se jí opatrně a ona se mi zadívala do očí.

„N-nějaký m-muž na nás z-zaútočil." Koktala ona a v očích se jí zaleskly slzy. Bylo mi jí líto.

„Jak vypadal?"

„Č-černovlasý a s... brněním. A t-taky nějakou z-zářivou tyčí." Promnula jsem si oči. Loki, bezpochyby.

„A nevíte kam zmizel?" Žena se otočila a ukázala směrem do vedlejší ulice. Usmála jsem se a poděkovala. Už jsem chtěla odejít, když v tu chvíli mě žena chytla za paži a zadívala se za má záda, kde stáli ostatní.

„V-vy jste... Avengers? Zachráníte nás?" V jejich očích bylo najednou tolik naděje. Udivilo mě to, ale i potěšilo. Ti lidé v ně věřili... a nebo i ve mně?

„Ano, nebojte se." Zlehka jsem kývla a když mě žena dojatě pustila, zamířila jsem si to ke Stevovi.

„Loki šel tímto směrem... víte něco o Tonym?" Rogers zavrtěl hlavou a já vzdychla.

„Kam se zase poděl?" zamumlala jsem si pro sebe, ale nebyl čas se o to starat.

Vydali jsme se směrem, kterým Loki utekl. Trvalo to asi pět minut, všichni jsme se rozhlíželi, ale jakoby všichni lidé zmizeli, nikde nikdo.

Najednou se ozval přidušený výkřik. Z boční uličky vyletěl Iron Man, zády napřed, z plna to napálil do protější zdi a sesunul se k zemi.

„Tony?" Zeptala jsem se opatrně. Přešla jsem pár kroků k němu, ale protože měl na sobě masku, nic moc jsem nevěděla.

„J-jsem... v pořádku." Zamumlal a pohnul rukou. Chvíli trvalo než mi došlo, že ukazuje směrem, ze kterého tak nešťastně vylétl. Otočila jsem se a zadívala se do postranní uličky.

Ztuhla jsem. Na jejím konci stál Loki, na rtech ten jeho známý, neuvěřitelně otravný a provokativní úsměv.

„Ty-!" zavrčela jsem, Loki se krátce zasmál a zaběhl za roh. Na chvíli jsem se zase otočila k Tonymu s obavou v očích. Nechtěla jsem ho opustit.

„Jdi." Zašeptal skrze masku a nepatrně přikývl. Víc jsem nepotřebovala.

Vyběhla jsem rychlostí blesku a po několika vteřinách zmatku mě i ostatní následovali.

„Loki!" vykřikla jsem do ticha ulic. Pořád jsme se vzdalovali z jindy rušných částí města a jevilo se to i na okolí. Nevím jak dlouho jsem běžela, ale necítila jsem žádnou únavu. Všechny ostatní Avengers jsem za sebou ztratila, snad s výjimkou Rogerse, který měl díky séru větší výdrž. Ale proč jsem já nebyla unavená? Běhání jsem na škole nenáviděla a brzy jsem se zapotila. Co bylo teď jiné? Můj prsten jemně světélkoval.

Doběhla jsem na poměrně širokou a dlouhou ulici, která byla naprosto liduprázdná. Jedinou osobou v blízkém okolí byl Loki; stál asi 50 metrů ode mě a v ruce držel své žezlo. Na chvíli jsem se zarazila a otočila se. Steve byl daleko za mnou, nejspíše zpomalil, aby počkal na ostatní... protože jsem přece nemohla být tak rychlá, ne?

Zamířila jsem si to k bohu lží a intrik, přičemž jsem se měla na pozoru, ale přitom se snažila působit klidně.

Už jsem stála od Lokiho jen asi 10 metrů. Blíže jsem nechtěla jít. Ostatní už konečně vycházeli zpoza uličky - Steve podpíral Tonyho, který na sobě již neměl svůj oblek. Nejspíš mu ho museli sundat, aby vůbec dokázal vstát.

„Stůjte!" Napůl jsem se k nim otočila a oni naráz zastavili. Netušila jsem, jak jsem se v tu chvíli tvářila, ale muselo to být zatraceně přesvědčivé. Pak jsem můj pohled nasměrovala na oblohu a zašeptala jsem jediné slovo: „Prosím." Mělo být pro Heimdalla, pokud mě skutečně sledoval, byl čas informovat Thora. Brzy ho budeme potřebovat. Musela jsem doufat, že mě slyší...