Ahojte! :) Tak je tu další díl, těšili jste se? Chtěla bych znát váš názor, jak si myslíte, že to bude mezi Tonym a Jess? A jak to dopadne s Lokim? :) Budu ráda, pokud někdo napíše. :3 Klidně můžete i do SZ. :) No, nebudu zdržovat... enjoy!
Tolik jsem se změnila. Ještě před pár dny bych na Starka takhle nevyjela, ale teď? Všechno bylo jinak.
Sklonila jsem zrak a zhluboka se nadechla, snažíc potlačit slzy. Už zase se mi chtělo brečet, ale tentokrát jsem byla připravená nenechat vyjít své city na povrch. City mě ničily, zažehaly v mé duši věčný plamen, který mě stále víc a víc vnitřně spaloval.
„Ehrm... neruším? Jsme připraveni." Zazněl hlas doktora Bannera a já k němu vzhlédla. Letmě jsem kývla a bez dalších slov se vydala směrem k Tonyho letounu. To byl zase den – no, jako každý jiný, ostatně.
Nebudu vám popisovat cestu letadlem – upřímně to byla celkem nuda. A stejně jsem ji skoro celou prospala (pro jistotu).
Starkův letoun nemohl přistát přímo u domu, protože jak sám řekl, byl uprostřed lesa, takže jsme museli přistát na nejbližší mýtině. Naštěstí tam byl dostatek místa. Jakmile letoun zastavil, doslova jsem vyběhla ven na čerstvý vzduch – pořád jsem se necítila uvnitř úplně dobře.
Dveře se otevřely a já seskočila na smaragdově zelenou trávu... a v tu chvíli jsem ztuhla na místě a zalapala po dechu. Znala jsem to místo – ten palouk. Tohle bylo to místo. Lokiho místo... tady jsme se měli potkat, určitě. Vedle mě dopadl Steve a chlácholivě mě poplácal po rameni.
„V pořádku?" možná to bylo mým vystrašeným výrazem, že jsem mu nepřišla úplně v pohodě – proto jsem k němu rychle vzhlédla a usmála se (ikdyž trochu křečovitě).
„Jasně, neměla bych? Je mi fajn." Je mi fajn. Nesnášela jsem tu větu. Kdokoli ji řekne je všechno, jen ne fajn. Nicméně, Rogers mi na to nejspíš skočil. Nebo minimálně nedával nic najevo, u někoho jako je on člověk nikdy nevěděl. Konec konců – když někdo zaspí století...
„Jdeme, nejsme daleko." Řekl Stark, který už také vystoupil z letadla, čímž (možná naštěstí) přerušil proud mých myšlenek.
Otočila jsem se k oběma mužům zády a sama pro sebe se zasmála. Když jsme odcházeli z mýtiny, pořád jsem trochu obezřetně sledovala okolí, ale Loki nikde nebyl. Vlastně jsem nevěděla, co by bylo lepší – kdybych ho viděla, nebo když jsem ho právě neviděla... protože ikdyž ho mé oči nespatřily, někde uvnitř sebe jsem cítila, že je nablízku.
Trvalo to 10 minut, víc ne, než jsme dorazili k Tonyho 'prázdninovému sídlu'. Byla to krásná vilka postavená převážně z tmavého dřeva. Velikostně byla o trochu menší, než ta v Malibu, ikdyž ne o moc. Vevnitř vypadala taky celkem podobně a to formou nejdražšího nábytku, jaký se dal sehnat. Prostorná okna opticky zvětšovala jednotlivé místnosti. Hlavním rozdílem bylo to, že obývací pokoj a kuchyň nebyly oddělené a bylo zde více pokojů pro hosty, takže alespoň ostatní Avengers nemuseli už spát na gauči. Taky tu byly dvě koupelny – Tony prohlásil, že jedna pro pány a jedna pro dámy, takže jsme měly s Romanovovou koupelnu samy pro sebe. Ještě že tak. Nevěděla jsem, jak je to tady s nějakými laboratořemi, protože ikdyž jsem žádné další dveře nenašla, odmítala jsem uvěřit, že by se Stark svých hraček jen tak doprovolně vzdal.
S pohledem na hodiny jsem zívla. Bylo pár minut po půlnoci. Ostatním jsem v rychlosti popřála sladké sny a vydala se do svého nového pokoje. Ani jsem nešla do sprchy, jak jsem byla ospalá, konec konců, to jsem mohla i ráno. Ihned jsem padla na postel a vyčerpáním brzy usla.
Jenomže Loki by nebyl bohem podlostí a rebélie, kdyby mě přitom nevyrušil...
Běžela jsem lesem. Tušila jsem, že mě někdo pronásleduje, proto jsem ještě zrychlila. Mýtina byla blízko. Vyběhla jsem z lesního porostu a zastavila se ve středu, přitom jsem se nejistě rozhlédla.
„Vím, že je čas." Zamumlala jsem si spíše sama pro sebe, ale odpovědí mi bylo hořké zasmání.
„24 hodin." Řekl Loki a já se k němu otočila.
„Přijdu. Ale nebude to snadné, Avengers mě nespouštějí z očí." Založila jsem si ruce na hrudi.
„Poradíš si... ale zapomeň na to, že mě zradíš. Jinak budou tví kamarádíčci trpět." Srdce se mi prudce rozbušilo. Pevně jsem semkla rty.
„Slib mi - když přijdu sama, neublížíš jim." Loki nepatrně kývl, ale stačilo mi to. No... vlastně mi bylo jasné, že se mu nedá věřit, ale přijdu tam sama, musím... takže se není čeho obávat, ne?
„Máš čas do půlnoci, Jessico. Všechno se brzy změní."
आप पढ़ रहे हैं
CZ | Secret Powers | Avengers FF | ✓
फैनफिक्शनJessica svou minulost nezná a když se u ní začnou náhle projevovat podivné schopnosti, je čas hledat odpovědi. Když ji S.H.I.E.L.D. pošle k Tonymu Starkovi na výcvik, celý její život se obrací vzhůru nohama. Dívka se rázem ocitá ve středu dění a net...
