CZ | Secret Powers | Avengers FF | ✓

Secret Powers - Třicátá pátá část

Ahojte! :) Tak přináším další část. ^^ Jsem strašně ráda, že se vám moje FF líbí, ani nevíte jak moc pro mě vaše komentáře znamenají. :3 A myslím to vážně! :) Děkuju mnohokrát. :) Snad se vám i dnešní díl bude líbit a pokud ano, určitě napište váš názor. <3 Enjoy, darlings!

„Lady Snow!" zvolal Tony zvesela a já k němu stočila sarkastický pohled.

„To zní jako ze Hry o Trůny." Poznamenala jsem se smíchem. Steve se trochu zamračil, ale já zavrtěla hlavou – samozřejmě, že nevěděl o čem mluvím. Všichni tři jsme v rukách drželi zápisníky. Zatímco oni si na ně psali jména, já kreslila návrh kostýmu; upřímně se mi nic nelíbilo. Nosit masku mi přišlo směšné.

„Sněhurka?" zkusil to zase Tony a já protočila oči v sloup.

„Vážně mi chceš říkat 'Sněhurka', nebo si ze mě děláš jenom legraci?" Stark si prohrábl vlasy a vzdychl.

„Nevadí, prostě pokračujeme dál, ok?" Vzdychla jsem a opět se začala soustředit na kresbu. Nekreslila jsem obličej, jen jsem zlehka naznačila oči, abych mohla dokreslit temně modrou masku. Ani postavu jsem moc neřešila, co se týče detatailů. Vytvořila jsem si tílko s výstřihem, stejné barvy, jakou měla maska a k tomu temně černé, úzké kalhoty. Stejné barvy jsem si dokreslila i kožené nátepníky na ruce. Celý ten kostým ale pořád vypadal dost obyčejně. Vzpomněla jsem si, co všechno vím o superhrdinech z filmů... a pak mě to napadlo. Přikreslila jsem si dlouhý plášť světle modré barvy, která však nebyla jednotvárná – podobala se vzoru ledu. Neudělala jsem to jen tak náhodou. Napadlo mě dokreslit kolem sebe několik sněhových vloček a pak jsem pokračovala. Nemohla jsem zapomenout na obrovský modro-černý prsten na mém prsteníčku a od něj jsem vytvářela téže modré, vystínované kruhovité vzory, které měly představovat mou magii. V druhé ruce jsem držela dlouhou hůl z ledu, z obou stran ostřejší než břitva. Ale ani tam jsem nekončila. Obklopovaly mě nekonečné vrstvy sněhu, nad hlavou mi svítily hvězdy, obloha byla temná. Kreslila jsem dál jako smyslů zbavená, něco uvnitř mě nutilo pokračovat. Teď jsem si dokreslila vlasy – dlouhé, rozpuštěné a temnější než samotná noc. V pozadí svítily rudé oči. Ta postava na papíru jsem byla já, ale zároveň ne. Tak sama, obklopená temnotou a ledem. Sama.

„Hej, hej, Jess, co se děje? Tvůj prsten..." Tony mi pevně sevřel rameno. Ve vteřině jsem přestala kreslit a vzhlédla. Můj prsten, ve kterém jsem držela tužku zářil tak silně, že jsem musela přimhouřit oči. Pustila jsem tužku a ve vteřině to ustalo. Vtiskla jsem svůj notes Starkovi do rukou a prudce se zvedla. Otočila jsem se k nim zády, zhluboka se nadechla a prohrábla si vlasy. Co to bylo?! Jakoby ten prsten...

„M-mám ten návrh." Zamumlala jsem, ikdyž si ho Tony už nějakou dobu prohlížel. Dokázala jsem to říct až teď. Začala jsem si hrát s prstenem, otáčela jsem ho ze strany na stranu a zhluboka dýchala.

„Co se stalo?" Objevil se po mém boku Steve a chytil mě za paži. Zadívala jsem se mu do očí a zalapala po dechu.

„Nevím. Jakobych to musela nakreslit, ale nevím proč." Otočila jsem se k Tonymu a prohlédla si svůj obrázek. Trochu jsem se zamračila.

„No, je to trochu děsivé. Ale ten kostým ujde." Zhodnotil nakonec Stark a já se nervózně zasmála.

„Dobrá, dobrá, tak oblečení už máme. Co bude s tou přezdívkou?" Usmála jsem se na oba muže a zatímco Tony vzdychl a pokrčil rameny, Steve se naklonil trochu dopředu a zadíval se na můj obrázek.

„Ukaž mi to." Vzal ho do ruky a pár sekund se na něj díval.

Trochu přimhouřil oči a otevřel ústa, aby něco řekl, ale v tu chvíli se dveře rozrazily a objevil se v nich Nick Fury.

„Je čas." Všichni jsme beze slova přikývli a následovali ho ven. Přitom se mi v hlavě honilo tisíce myšlenek.

Přicházela chvíle, kdy jsem musela být statečná. A já se bála, jestli jsem na to všechno vůbec připravená. Mít plán a mít tým je jedna věc... ale dokázat udělat to, co jsem chtěla je naprosto jiná. Vyžadovalo to přesné načasování a Lokiho rozptýlení na maximu. A to bylo něco, z čeho jsem měla strach. Nechtěla jsem mu ublížit, ale tušila jsem, že nakonec nebudu mít na vybranou. Ne pokud bude dále zabíjet nevinné lidi. A něco mi říkalo, že on toho rozhodně nenechá.

Ale měla bych si s ním promluvit. Musela jsem znát pravdu – z jeho úst. Jenomže jak se k němu dostat? To byla otázka. Ostatní Avengers by mě tam samotnou nikdy nepustili. V tom případě bych musela vymyslet náhradní řešení.

Další útěk? Problesklo mi hlavou a já mimoděk vzdychla. Nechtěla jsem to dělat, ale možná to jinak nepůjde. Než se proti Lokimu postavím, musím vědět, jak na tom jsme. Prostě musím...