CZ | Secret Powers | Avengers FF | ✓

Secret Powers - Sedmá část

 Zdravím! Přidávám další díl a doufám, že se vám bude líbit! Už moc předepsaných dílů nezbývá a poslední dobou nemám moc čas ke psaní, takže uvidím jak mi to vyjde a jestli nebudou díly do budoucna přidávány trochu nepravidelně. :) No... budu ráda za komentáře i vote! A kritiku přijímám. ;)

*Kapitola právě probíhá opravami*

Stála jsem v tmavé místnosti bez oken a dveří. Zdi byly plné zrcadel. K jednomu z nich jsem se přiblížila a pohlédla do něj - bylo to stejné jako předtím, temně modrá tvář a oči děsivější než noc. Pohltilo mě zoufalství a nekonečný strach. Natáhla jsem se a dotkla se skla. Celá místost bleskově zamrzla a já opět zaslechla ten známý smích. Postava se objevila v zrcadle za mnou. Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. Začaly mi téct slzy. Osoba se najednou objevila ve všech zrcadlech a zpoza stínů na mě hleděla, na tváři zlomyslný úsměv.

 „Kdo jsi?!" Křikla jsem do ticha a můj hlas se nesl v ozvěně pryč. Zaslechla jsem za sebou pohyb, tak jsem se otočila, ale nikde nic. Zrcadla zmizela a zůstala jsem tam pouze já, obklopena černou prázdnotou. Běžela jsem, ale měla jsem pocit, jakobych ve skutečnosti stála na místě.

 „Kdo jsem?" Zněl neznámý hlas z dálky a já vyděšeně zastavila. „To není důležité." Padla jsem k zemi a chytla se pevně za hlavu.

 „Jdi pryč!" Křikla jsem a jako odpověď zazněl opět ten ďábelský smích. Vzhlédla jsem a spatřila ledovou sochu Tonyho Starka. Tentokrát však vedle něj byla další socha. Pomalu jsem se k ní vydala a v hrůze jsem zjistila, že je to Thor. Vyděšeně jsem se dotkla Tonyho tváře a pak Thorovy. Slzy mi zamrzaly na tváři.

 „Jsi zrůda." Zněl ten mužský hlas a já opět padla k zemi. Křičela jsem, ale nepomohlo to. On měl pravdu. Pokud jsem se nedokázala ovládat, abych neublížila svým přátelům, pak jsem nemohla zůstat, byla jsem nebezpečná.

 „Chci. Se. Vzbudit. Teď!" Křikla jsem do ticha a schválně dělala za každým slovem tečku. Chvíli se nic nedělo, ale pak se podlaha začala propadat a já skončila v nekonečné propasti.

 Otevřela jsem oči celá zpocená. Sotva jsem dokázala popadnout dech. Zprudka jsem vstala, došla ke stolu o který jsem se opřela a rychle oddechovala. Jen další sen, to nic, byl to jen sen. Zatraceně živý sen, ale přesto pouze sen. Po tváři mi začaly téct slzy proudem a nešly zastavit.

 „Co se to se mnou děje? Proč?!" Křičela jsem a bylo mi jedno, kdo mě uslyší. Celá jsem se třásla a nedokázala jsem se uklidnit. Začaly mi vlát vlasy v poryvu ledového větru. Cítila jsem, jakobych dokázala cokoli. Cítila jsem, jak stůl pod mýma rukama začal zamrzat, ale bylo mi to jedno. Pevně jsem zavřela oči a snažila se uklidnit. Slzy však nešly zastavit. Vzlyky se nesly prostorem. Zakřičela jsem a padla k zemi. Srdce mi rychle tlouklo.

 Když jsem po chvíli otevřela oči, ztuhla jsem a bleskurychle couvla. Celá místnost byla pokrytá ledem. To jsem opravdu udělala já?

 „Jsem nebezpečná." Zamumlala jsem zoufale.

 Byla jsem si jistá, že po tomto už neusnu – s pohledem na hodiny jsem zjistila, že je už něco málo po půlnoci. Vydala jsem se ven z pokoje a namířila si to obýváku. Měla jsem v plánu zapnout televizi a pokusit se na všechno zapomenout, ale už na schodech jsem zaslechla známý hlas Tonyho Starka, který přicházel z jeho dílny. Nedokázala jsem odolat a vypravila jsem se po schodech dolů – chtěla jsem vědět, co tentokrát chystá.

 „Byl tu Thor..." zaslechla jsem vzdáleně, „... ne to ne, ale mluvil s ní a..." Slyšela jsem jen útržky, ale došlo mi, že mluvil s Furym. Namačkala jsem na dveřích čtyřmístný kód a vešla dovnitř – Stark byl dál v místnosti, opíral se o stůl a na hlavě měl zvláštní zařízení, přes které nejspíš telefonoval. Schovala jsem se, aby mě neviděl a poslouchala.

 „...vypadá to, že ji chce Loki." Při jméně Asgardského boha jsem sebou trhla. Ještě víc jsem se přikrčila a vyčkávala. Stark mlčel, což znamenalo, že právě něco říkal Fury.

 „Ne! To rozhodně ne, já to zvládnu." Stark vypadal naštvaně; co asi muž v telefonu řekl?

 „Už jsem domluvil. Sbohem, Fury!" Stark zavěsil, sundal si ten zvláštní kovový čelenkovitý přístroj a vzdychl. Zjevně byl čas, abych se ukázala. Vyšla jsem na světlo a odkašlala si.

 „Vše v pořádku?" Tony překvapeně vzhlédl.

 „Hej, jak dlouho tam seš?" Zeptal se zaraženě. Pokrčila jsem rameny.

 „Dost dlouho na to, abych slyšela, o čem mluvíš. Jsem problém?" Muž mi pokynul, abych přešla k němu a posadila se.

 „O to nejde. Fury si jen myslí, že tě nedokážu sám ochránit. Ale mýlí se." Smutně jsem se pousmála.

 „Věřím, že uděláš, co budeš moct, Tony. Ale bojím se, že mě nedokážeš ochránit přede mnou samotnou." Stark se trochu zamračil.

 „O čem to mluvíš?" Sklonila jsem pohled. Ticho přerušil Jarvis.

 „Pane? Obávám se, že pokoj slečny Jessicy je extrémně zmražen."

 „Mluvím o tomhle..." Podotkla jsem smutně. Tony přešel ke mně a dřepl si. Položil mi jednu ruku na rameno a vzdychl.

 „Podívej se na mě." Řekl starostlivě a já vzhlédla. V očích se mi zaleskly slzy.

 „Omlouvám se, Tony. Ale já-já..." Slza mi vytekla z oka a muž se ihned natáhl a utřel mi ji. Bylo dojemné, jak se o mě staral.

 „Další sen?" Zeptal se chápavě a já smutně přikývla.

 „Něco se se mnou děje... je to jako v tom letadle. Jsem zrůda..." Uhnula jsem pohledem a vzdychla. Stark mě vzal za ruce a podíval se mi do očí. Nutil mě, abych se na něj podívala taky a já nedokázala odolat.

 „Nejsi zrůda. Přijdeme na to, jak ty schopnosti ovládnout. Slibuju." Vytrhla jsem se mu a vstala. Couvla jsem.

 „Jak to můžeš slíbit? A co do té doby? Jsem nebezpečná. Pro tebe, pro všechny..." Slzy opět spustily. Tony beze slova vstal a objal mě. To jsem nečekala, takže jsem ztuhla a nedokázala nic dělat. Poddala jsem se a objetí mu vrátila.

 „Budeš v pořádku. Vím to." O krok jsem couvla a poprvé za dlouhou dobu se upřímně usmála.

 „Díky, Tony. Za všechno." Myslela jsem to vážně. Stark se usmál a přikývl.

 „Od toho jsem tady. Tak jo, chceš něco ukázat?" Zvědavě jsem vzhlédla a přikývla. Následovala jsem ho dál do dílny a pak po schodech dolů. To co jsem ihned po tom spatřila mi vzalo dech...