CZ | Secret Powers | Avengers FF | ✓

Secret Powers - Dvacátá první část

 Ahojte! :) Tak tady je další část... vím, že teď přidávám ménně často, než dříve, ale trochu to nestíhám no. :D Jinak - vytvořila jsem k SP novou úvodku, líbí se vám? :) Chtěla jsem něco mé tvorby a ne jen nějaký obrázek z internetu. :) No, nebudu zdržovat, užijte si díl a enjoy!

Několik dalších hodin jsem cvičila s Brucem své sebeovládaní. Až když se začalo stmívat, vrátila jsem se do domu a šla si sbalit nějaké věci. Kromě svého mobilu a sluchátek jsem si vzala i nějaké oblečení od Starka.

Zbývala už asi jen hodina do odjezdu a já si chtěla ještě tajně zajít do Tonyho laboratoře a naposledy se podívat na jeho železné obleky.

Několik minut jsem tam stála, se vzpomínkou hleděla na všechna ta brnění a obklopoval mě smutek. Bylo tak těžké držet se od něj dál...

„Jessico?“ ozval se ode dveří známý hlas a já s úlekem nadskočila. Couvla jsem a otočila se.

„Tony.“ Jak jen se to říká? My o vlku... Tony přistoupil asi na dva kroky ke mně a podíval se mi pevně do očí.

„Proč se mi vyhýbáš? … Co se v noci stalo? Musím to vědět, prosím.“ Už jen to, že Stark řekl slovo 'prosím' mi napovídalo, že má z toho vážně nervy, při nejlepším. Zadívala jsem se mu do očí a po dlouhé době poprvé neuhnula pohledem. Zasloužil si znát pravdu. Měla bych mu to říct... ale?

„Máš pravdu. Ale já nemůžu. Nedokážu to. Podívej, zeptej se kohokoli, oni tam byli taky. Ale po mě to nechtěj.“ Pomalu jsem ho obešla a zamířila si to ke schodům nahoru.

Vyběhla jsem směrem ke svému pokoji, ale na poslední chvíli jsem se zarazila. Dostala jsem nápad – sice to bylo trochu podlé a riskantní, ale musela jsem to vědět.

Tony si to zamířil ze schodů nahoru a pak směrem do kuchyně. Opatrně jsem se krčila v horním patře a sledovala ho. Když vešel do dveří, potichu jsem ho následovala.

„Steve? Potřebuju s tebou mluvit.“ Zaslechla jsem tlumený hlas a rychle se proplížila ke dveřím, které naštěstí zůstaly otevřené. Nahla jsem se zpoza boku, abych měla dobrý výhled – Stark ke mně stál zády, takže si mě nevšiml.

„O co jde?“ zeptal se klidně Rogers a otočil se k němu čelem.

„Ta noc – co se stalo?“ Kapitán vyhýbavě uhnul pohledem a zadíval se za Tonyho záda – díky čemuž si mě všiml. No, byla jsem fákt nenápadná. S otázkou v očích se trochu zamračil a já si skousla rty. Po chvilce váhání jsem kývla.

„Posaď se.“ Řekl a Tony bez čekání poslechl. Asi byl hodně nedočkavý, aby se dozvěděl, co se stalo. Steve se posadil naproti němu, položil si ruce na stůl a s vážným pohledem se nahl dopředu. „No... jak jen to říct? Oba jste byli trochu opilí.“ Na chvíli zmlkl, zkontroloval můj výraz a pak i Starkův.

„Mluv.“ Vyzval ho Tony a Rogers si vzdychl.

„Hráli jsme flašku a Jessica... no, prostě jste se políbili. A ona pak utekla.“ Všimla jsem si, že nedýchám. Srdce mi prudce tlouklo, měla jsem strach, jaká bude jeho reakce. S pootevřenými ústy jsem se zadívala na Steva, ale jeho tvář byla kamenná, snad jen jeho oči se starostlivě leskly. Slyšela jsem, jak se Stark zhluboka nadechl.

„Políbili? Tak proto... ale to mi mohla říct sama. Bála se, že se na ni budu zlobit? Byli jsme opilí, nejednali jsme vědomě. Vždyť to nic neznamenalo.“ Vyhrkly mi slzy. Čekala jsem hodně, ale takovouhle reakci opravdu ne... Rogers se na mě soucitně zadíval, ale mohl vidět jen mou mizící postavu. Chtěla jsem být sama. Nebyla to Tonyho vina, měl vlastně pravdu. Nic to neznamenalo, ani nemohlo. Vyběhla jsem ven, sedla si do trávy a sledovala západ slunce. Ten mě uklidňoval. Věděla jsem, že musím kontrolovat své emoce, jinak příště zmrazím polovinu Malibu a to nebude dobré. Zahnala jsem slzy a zklidnila dech.

„Hej, Jess?“ ozval se za mnou hlas a já si odfrkla. Ne, ten chlap mi nedá pokoj.

„Co chceš, Tony?“ zeptala jsem se, přičemž jsem však nespouštěla pohled z krásného obzoru.

„Steve mi to řekl.“ Nečekaně. Na chvíli jsem pevně stiskla víčka.

„Jo, slyšela jsem.“ Stark teď mlčel, zřejmě zvažoval svá další slova.

„Nezlobím se na tebe.“ Podotkl opatrně.

„Fajn.“ Vstala jsem a pevně se mu zadívala do očí. Založila jsem si ruce na hrudi.

„Chci, aby to bylo jako dřív.“ Dodal a zlehka mě chytl za zápěstí. To byla fakt známka toho, že ten polibek nic neznamenal. Couvla jsem od něj a rozhodila rukama ve skoro bezmocném gestu.

„NIKDY to už nebude jako dřív, chápeš? Nikdy...“