CZ | Secret Powers | Avengers FF | ✓

Secret Powers - Šestnáctá část

 Ahojte! :) Prvně bych chtěla strašně poděkovat za vaši ohromnou podporu a kladná hodnocení, protože upřímně jsem na začátku vůbec nečekala, že tuhle mou ff bude někdo číst a vy pak přijdete s tímhle... jste úžasní a moc vám děkuju! :) V minulé části se nám to krásně 'zvrtlo' a došlo to trochu dál, než by kdo čekal... tak dnes se dočkáme, jak to Jessica bude snášet (alespoň navenek). ^^ Tak enjoy! :3

Vteřinu po polibku jsem si uvědomila, co jsem to zatraceně provedla. Najednou jsem byla naprosto střízlivá. Vyskočila jsem z pohovky, prosmýkla se kolem Rogerse a bez jediného pohledu na kohokoli z nich jsem se rozeběhla nahoru do schodů.

 „Héj, baby, kam jdéš?“ zaslechla jsem za sebou ještě Tonyho opilý hlas a vyhrkly mi slzy. Zavřela jsem za sebou dveře, sedla si na postel, zády k nim a sklonila hlavu do dlaní, kde jsem nechala volný průchod slzám. Co jsem to udělala?! Ne, ne, to bylo špatně! To přece nemohla být pravda...

 Ozvalo se tiché zaklepání. Neodpověděla jsem, neměla jsem na to sílu. Zaslechla jsem slabý zvuk, když se dveře otevřely a někdo pomal vešel. Napůl jsem pootočila hlavu, abych zjistila, o koho jde. Byl to Kapitán Rogers – nikoho jiného jsem vlastně ani nečekala. Odvrátila jsem pohled.

 „V pořádku?“ vyslovil snad tu nejstupidnější otázku, jakou v této situaci mohl. Vypadala jsem snad jako někdo, kdo je v pořádku?! Utřela jsem si slzy a podívala se na něj.

 „Ne... ne, nejsem v pořádku.“ Zaklela jsem a vzdychla. „Prosím, řekni, že jsem neudělala to, co si myslím, že jsem udělala!“ Steve si prohrábl vlasy a přešel ke mně. Posadil se na kraj postele a já se trochu odtáhla. Nedokázala jsem se na něj podívat, cítila jsem se neuvěřitelně trapně.

„Všiml jsem si, jak se na něj díváš. Sice nejsem expert na lásku, ale zamilovaného člověka poznám, když ho vidím.“ Bleskurychle jsem vzhlédla a pootevřela ústa.

„Nejsem do něj zamilovaná!“ vyhrkla jsem a zalapala po dechu. Ne, to přece nebylo možné... ne, ne, ne, ne a NE!

„Jessico...“ Rogers mi položil ruku na rameno, ale já jsem ji setřásla, vstala jsem a přešla k oknu. Zadívala jsem se ven do tmy.

„To-to přece nejde, vždyť je to Tony Stark! On je on a já jsem já... vždyť je o tolik starší. Je to nesmysl.“ Rogers vstal a vzdychl.

„Lásku si nevybíráme, prostě ji... cítíme.“ S letmým, posmutnělým úsměvem jsem se k němu otočila.

„Máš pravdu, ale i tak to není správné. No, teď už nic nenadělám - co se stalo, stalo se. Díky Kapitáne... za podporu.“ Ukončila jsem upřímně svou řeč a zamrkáním jsem zahnala poslední slzy. Všechny špatné myšlenky a nešťastné pocity jsem uzavřela hluboko do svého nitra. Rogers mi zřejmě tak úplně nevěřil, protože drobně nakrčil obočí.

„Kdyby jsi někdy potřebovala s někým promluvit, jsem tady.“ S letmým přikývnutím jsem se k němu otočila zády. Po chvíli jsem zaslechla, jak se dveře otevřely, Steve odešel, a poté se zase zavřely. Žalostně jsem vzdychla. Ani jsem se nepřevlékla, ihned jsem ulehla do postele a do minuty usnula.

Byla jsem v lese a rychle jsem se proplétala mezi stromy. Někoho jsem hledala. Došla jsem na mýtinu a zastavila jsem se ve středu. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči.

„Jessico, drahá.“ Zaslechla jsem za sebou známý hlas a pomalu jsem se otočila. Stál tam on, kdo jiný.

„Loki.“ Odvětila jsem pevně. Věděla jsem, že se jedná jen o sen, možná v tom se to lišilo od ostatních nočních můr. Loki se mi sem dostával záměrně, nejspíš k tomu používal své schopnosti.

„Myslíš si, že tě ochrání? Ti rádoby superhrdinové? Já tě nakonec dostanu. Otázkou je, jestli před tím, než je všechny zabiju, nebo potom.“ Srdce mi divoce bušilo. Věřila jsem mu, ale nedokázala jsem to udělat. Kdybych se k němu přidala a on získal mé schopnosti, mohla by celá země padnout. Ale na druhou stranu – když se k němu teď přidám a zachráním tak životy Avengers, oni by nás pak mohli zastavit. Ano, to byla možnost... nenechala bych Tonyho zemřít, ani ostatní.

„Co mám udělat?“ zeptala jsem se a Loki se vítězně usmál.

„Rozhlédni se. Přesně tady se setkáme.“ Zmateně jsem zamrkala.

„Vždyť jsem v Malibu! Nikde kolem žádné lesy nejsou!“ vykřikla jsem.

„Dočkej času. Brzy poznáš, kam jít. Jednu noc tě opět navštívím, pak budeš mít 24 hodin na rozhodnutí. Buď půjdeš po dobrém, nebo po zlém. Tvá volba.“ V tu chvíli mávl rukou, zablesklo se temně modré světlo a mě obklopila temnota.