CZ | Secret Powers | Avengers FF | ✓

Secret Powers - Pátá část

Zdravím všechny věrné čtenáře! Snad se vám bude tento díl líbit, budu ráda za jakýkoli komentář ♥

Kapitola opravena: 10. 6. 2020

Když jsem přešla práh kuchyně, sladká vůně mě plně obklopila a ihned mě dostala pod svou moc. Okamžitě se mi začaly sbíhat sliny a očima jsem začala hledat, odkud ta vůně pochází.

Tony stál ke mně zády a když se otočil, držel v ruce talíř plný vaflí se šlehačkou a zmrzlinou, polité rozpuštěnou čokoládou. Snad na sekundu se zarazil a pohledem přelétl můj outfit, než mi pokynul, abych se posadila k jídelnímu stolu a položil přede mě talíř. Tak jsem se nemýlila, napadlo mě s úsměvem.

„To jsi dělal ty?" vzhlédla jsem k němu, než mě napadlo, že jsem mu najednou začala tykat. Sice mi řekl, abych mu říkala křestním jménem, ale... Nezdálo se však, že by ho to nějak zarazilo, naopak to vypadalo, jako by si toho vůbec nevšiml.

„Jde vidět, že pana Starka ještě neznáte, slečno," poznamenala umělá inteligence a já pobaveně nadzvedla obočí.

 „Ticho, Jarve!" zamumlal Tony otráveně, načež jsem si musela skousnout ret, abych se nesmála. Bylo komické, jak to řekl. A taky to, že se vlastně hádal s počítačem.

„Hádám, že teda ne." 

Muž si prohrábl vlasy a pokrčil rameny, jako by říkal: No co. Pak se hladově pustil do jídla a já ho brzy následovala. Opravdu jsem už dlouho nejedla. A tohle bylo tak zatraceně dobré... nemohla jsem si pomoct.

 Když jsme dojedli, Tony se nabídl, že mě provede po domě. S úsměvem jsem přikývla a následovala ho. Vila byla opravdu obrovská, připomínala mi můj vysněný domov. Co mě zaujalo byla dílna, či možná laboratoř nebo jak tomu vlastně říkat - dlouho jsme tam nestrávili, myslím, že se Tony bál, že mu tam něco zničím. Přesto mi ale dal kódy ke dveřím, abych se za ním mohla kdykoli dostat, protože tam prý někdy dokáže trávit celé dny. Neptala jsem se, co tam vlastně dělá, hádala jsem, že to stejně asi zjistím sama – dříve či později.

Poté jsem dostala volno. Tony se někam vypařil a já se rozhodla vyjít ven před dům a trochu se pokochat okolním výhledem. Posadila jsem se do trávy - tak blízko ke kraji útesu, jak jen jsem se odvážila - a několik dlouhých minut zírala na daleký obzor.

Uplynulo možná deset minut, než jsem vstala a zkoumavě se zadívala na svou dlaň. V mé hlavě se začal formovat nápad. Zavřela jsem oči a začala jsem se soustředit na vyvolání svých schopností. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem ucítila to známé mravenčení a když jsem otevřela oči, spatřila jsem na své dlani ležet květinu z ledu. Na rtech se mi objevil šťastný úsměv. Takže to dokážu vyvolat i sama... páni. Třeba to nebude tak hrozné.

 V tom se mi však vybavila ta noční můra z letadla, což mě okamžitě vtáhlo zpátky do reality. Ne, tyhle schopnosti jsou nebezpečné. Já... já jsem nebezpečná. Nechci nikomu ublížit, ale co když tomu nezabráním? Cítila jsem, jak mě v očích pálí slzy. Pevně jsem stiskla dlaň s růží a ta se roztříštila. Ne mou silou, ale silou magie. Cítila jsem, jak mnou pulzuje. Cítila jsem, jak chce ven.

Přísahala bych, že ještě  před chvílí byla obloha bez jediného mráčku, avšak nyní již slunce nesvítilo, neb se skrývalo za temnými mračny. Zalapala jsem po dechu, když oblohou projel klikatý blesk, okamžitě následován hlasitým zahřměním. Právě v tom se kdesi za mými zády rozzářilo jasné světlo a já se překvapeně otočila. Stačil jediný pohled na osobu, která ze světla vystoupila, a srdce se mi zastavilo. Je to opravdu možné?