CZ | Secret Powers | Avengers FF | ✓

Secret Powers - Patnáctá část

 Ahojte! Tak jsem tu s dalším dílem - ooo jak já se těšila, až ho budu moct zveřejnit. :D Určitě dejte vědět do komentářů, jak se vám líbil a pokud chcete, můžete připsat i co se myslíte, že se stane dál, tak nějak celkově do budoucna. :) A pokud nechcete psát do komentářů, klidně mi napište soukromou zprávu! :D No, už nebudu zdržovat, enjoy! :)

Z pohledu Tonyho:

 Nelíbilo se mi to. Pokoušet Hulka elektickým proudem přímo uprostřed základny S.H.I.E.L.D.u byla jedna věc, nechat ho samotného s Jessicou však úplně jiná. Něco se mohlo stát – co kdyby ho dívka omylem zasáhla mrazivou střelou? A kdyby se on proměnil? Bylo to nebezpečné. Zadíval jsem se jí do smaragdových očí a pevně stiskl rty. Nakonec jsem však vzdychl, nedokázal jsem jí říct ne, ať jsem sebevíc chtěl. Věřil jsem jí.

 „Pro mě za mě.“ Zamumlal jsem otráveně. Jessica se usmála.

 „Super! No já si musím teď něco zařídit, Tony, můžu si půjčit tvůj počítač?“ zasmál jsem se a kývl.

 „No, je jen tvůj.“ Jestli ho vůbec najdeš. Dodal jsem si v duchu a s poťouchlým úsměvem jsem pozoroval její vzdalující se záda.

 Z pohledu Jessicy:

 Zamířila jsem si to do Tonyho laboratoře. Hned jak jsem tam vešla mi došlo, jak těžké bude vůbec najít nějaký počítač v tom shluku nejmodernější techniky. Vzdychla jsem.

 „Jarvisi? Potřebovala bych napsat email mým... adoptivním rodičům, mohl bys to zařídit?“ rozhlédla jsem se po tuctu hologramových obrazovek a různorodých přístrojů a bezmocně si prohrábla vlasy. Jo, tak v tomhle nějaký počítač asi těžko najdu.

 „Jistě, slečno Jessico, můžete mi nadiktovat vzkaz a já ho přepošlu.“ Pro sebe jsem si přikývla a zhluboka se nadechla. Chvíli jsem přemýšlela, co říct, aby to znělo normálně.

 „Ahoj Miku, ahoj Liz. Omlouvám se, že jsem nenapsala dřív, ale poslední dobou nemám moc času vůbec na nic. Jsem v pořádku, nebojte se o mě. Ani netušíte, co teď prožívám, můj život se otočil vzhůru nohama. Bydlím u skvělého člověka, bez kterého bych už asi dávno byla ztracená. Je úžasný. A dnes se k němu přidala další skvělá parta... ach, kdyby jste jen tušili, co se to tu děje! Ale to vám nemůžu říct, musíte mi věřit. Mimochodem... buďte opatrní, existuje někdo, kdo by vás mohl využít, aby mě dostal, ale to nedovolím. Mám vás ráda, snad se brzy setkáme.“ Zmlkla jsem a opět si prohrábla vlasy. Hodně se mi stýskalo, ale nemohla jsem dopustit, aby mě opět pocity ovládly. Tohle bylo poslední místo na světě, které bych chtěla zmrazit.

 „Všechno, slečno?“ zeptal se Jarvis. Přikývla jsem.

 „Uhm, ano, prosím odešli to. Mimochodem, vyřiď Tonymu, že teď chci být sama a kdyby něco, budu ve svém pokoji...“ Vydala jsem se po schodech nahoru a jakmile jsem vešla do pokoje, pečlivě jsem zavřela dveře a zamířila si to k malířskému plátnu. Už od prvního dne tady jsem chtěla zkusit něco namalovat, tak můžu teď. Barvy, voda i štětce byly hned po ruce. Sáhla jsem po tubě s modrou barvou a trochu vymáčkla na plastovou paletu. Štětec jsem lehce smočila ve vodě, pak ho strčila do barvy a nakonec jsem začala kreslit abstraktní čáry po plátně. Po delší době jsem barvu vyměnila za temně rudou a začala jsem kreslit kruhy. Zbytek jsem dokreslila černou a šedou.

 Po pár hodinách bylo dílo hotovo... upřímně? Bylo děsivé! Až hrozivě totiž připomínalo několik párů krvavých očí, které vás pozorují z temných stínů noci. Asi jsem si nevybrala to pravé na kreslení, ale šlo o vyjádření mých myšlenek – nebo spíš víc než myšlenek, šlo o vyjádření mých nočních můr.

 Byl už pozdní večer a já nebyla skoro vůbec unavená – to muselo souviset s tím, jak dlouho jsem minulou noc spala. Zamířila jsem ke dveřím a jakmile jsem je otevřela, dolehly ke mně hlasy a smích – především Tonyho. S drobným zamračením jsem se vydala dolů po schodech. A pak jsem je spatřila – v obývacím pokoji seděli Avengers v křeslech nebo na pohovce, na stolku před nimi byly prázdné či poloprázdné lahve od vína a Stark vypadal na rozdíl od ostatních už celkem napitě. Nebylo to nic pro mě – už jsem se začala otáčet k nenápadnému odchodu, když v tu chvíli si mě Tony naneštěstí všiml.

 „Héj, Jess, pojď se napít s námi!“ ostýchavě jsem přistoupila a prohrábla si vlasy. Nechtěla jsem, ale nevěděla jsem, co na to říct. Váhavě jsem si skousla rty.

 „Mě víno nechutná.“

 „Nepije se kvůli chuti.“ Odpověděl Stark a já protočila očima. Supr, teď ještě citoval Hru o Trůny. Good job, Tony.

 „Nemá na to věk.“ Podotkl Kapitán, nikoli urážlivě, ale spíš tónem starostlivého otce.

 „Ále, pár skleniček přece neuškodí.“ Namítl Stark a já vzdychla. Ikdyž jsem chtěla říct 'ne', nemohla jsem. Nakonec jsem šla k nim. Tony mi uvolnil místo na sedačce, mezi ním a Kapitánem. Stydlivě jsem se posadila a Tony mi ihned nalil skleničku červeného Templářského vína...

 O hodinu později jsem měla v sobě už několik skleniček a pomalu jsem přestávala vnímat své okolí – a za to mohl Stark, kdyby mi pořád nedoléval, byla bych ještě 100% střízlivá. Nikdy předtím jsem se neopila, nebyla jsem vůbec na alkohol zvyklá.

 Ale v tu chvíli bylo všechno super. Všechny ty barvy, smích, veselá nálada... a Tony. Hlavně on. To všechno bylo naprosto dokonalé.

 Zrovna jsme společně hráli flašku, byla to nejstupidnější hra, jakou jsem znala, ale v této náladě? Děsná legrace. Právě jsem dostala od Bartona úkol, který zněl: „Udělej něco, co by nikdo z nás neudělal.“ A já udělala to první, co mě v tu chvíli napadlo. Ovládnutá alkoholem jsem se natáhla k Tonymu... a zlehka ho políbila na rty.