CZ | Secret Powers | Avengers FF | ✓

Secret Powers - Třicátá třetí část

Ahojte! :) Tak po dlouhé době konečně další část! Moc se omlouvám, ale nevěřili by jste, kolik toho teď ve škole máme... je to strašná makačka a na psaní není vůbec čas. :) Ale po uzavření známek se to zlepší, slibuji. ;) Mimochodem, tahle část měla původně být poslední, jen v ní měl být jiný konec... ale právě kvůli tomu konci se to ještě o spoustu dalších dílů prodlouží. :D Však uvidíte. ^^ Ale nebudu zbytečně kecat, pokud se vám dnešní díl líbil, určitě napište hodnocení do komentů. ^^ Kritiku vítám. :) Enjoy! PS: Jako omluvu tu máte delší díl. ♥

Jak Thor řekl, Heimdall mě bez protestů pustil skrze Bifrost a mě obklopilo prudké duhové světlo. Letěla jsem prostorem, míjela hvězdy a vzdálené galaxie a stále se přibližovala k mé milované Zemi. Konečně.

Objevila jsem se přímo před budovou Stark Tower - doufala jsem, že mě nikdo neviděl, protože tolik jasného světla by mohlo přivolat nežádoucí pozornost. Kolem mě se v širokém kruhu objevily po asfaltu zvláštní znaky; jediná připomínka toho, že jsem ještě před pár vteřinami procestovala miliardy kilometrů skrze vesmír.

Vzhlédla jsem. Podle pozice Slunce jsem soudila, že je několik hodin po poledni - další důkaz toho, že v Asgardu plyne čas jinak. Takže jsem vůbec netušila, jak dlouho jsem byla pryč... stejně jako jsem nevěděla, proč se Tony vrátil zpět do New Yorku. A jestli vůbec s ním ostatní Avengers zůstali nebo ne. Byla jen jediná možnost, jak se dozvědět pravdu a to vstoupit do Stark Tower - pokud možno dříve, než mě nějaký kolemjdoucí zahlédne.

Rychle jsem vklouzla hlavním vchodem dovnitř a zamířila si to k výtahovým dveřím na konci chodby. Vstoupila jsem a zadívala se na nespočet různých tlačítek a vzdychla. Než abych prohledávala jednu místnost po druhé, musela jsem vymyslet něco efektivnějšího.

Prsten na mé pravé ruce se provokativně zaleskl a já sklonila zrak. Zlehka jsem se ho dotkla a pak namířila na tlačítka. Soustředila jsem se, aby mi kouzlo ukázalo, které tlačítko bylo stisknuté naposledy. Zavřela jsem oči.

Najednou se dveře zavřely a výtah se pomalu rozjel. Když jsem zvedla víčka, zjistila jsem, že se automaticky zmáčklo tlačítko s číslem 13 a díky kouzlu také mírně zamrzlo, ale to snad nebyl takový problém. Celkem ironické, že zrovna tohle číslo, ne že bych byla pověrčivá, ale znáte to. Šlo o ten pocit.

Jakmile jsem dorazila, dveře se otevřely a já vyšla. V tu chvíli jsem se však zarazila na místě. Nacházela jsem se v nějakém obývacím pokoji s velkými prosklenými okny. Uprostřed místnosti seděl u vypnuté televize Stark společně s Rogersem a Bartonem. Všichni tři měli před sebou položené skleničky s alkoholem, ale ani jeden neupíjel. Jediné, co dělali bylo, že v tichosti zírali do prázdna a ani jeden nic neříkal. Bylo to celkem deprimující. O pár kroků jsem přešla dopředu a jednou rukou se opřela o bar, který byl poblíž. Už jsem se chystala něco říct, když v tu chvíli Tony vstal, prohrábl si rukou vlasy a zadíval se z okna. Nikdo z nich si mě stále nevšimnul.

„Už je to skoro týden, co odešla. Co když se jí něco stalo? Co když-" Netrvalo ani pár sekund, než mi došlo, že mluví o mně. Pootevřela jsem ústa a ztuhla na místě. Ne z šoku, ale spíše z instinktu, aby si mě nevšimli. Jak se psalo v mé oblíbené knížce: Hraničářův učeň - když se nepohnu, pak si mě nevšimnou, protože mě tam nečekají, ale sebemenší pohyb jim dá vědět, že tam jsem a to by nebylo dobré... protože jsem rozhodně chtěla slyšet, co se bude dít dál.

„Je v pořádku, Tony." Odpověděl Steve s klidem. Stark se k němu prudce otočil.

„Jak to víš? Nedala nám vůbec vědět..." Opět si bezmocně prohrábl vlasy a já na vteřinu zapochybovala nad tím, že by ke mně nic necítil. Ale to samozřejmě bylo nemožné. Jeho strach o mě byl čistě... přátelský. Ne?