The last one

Seznámení

Od onoho incidentu na střelnici uplynula asi hodina, s Makulou jsme se šli podívat na květinový ceremoniál a po pár slovech s trenéry jsem se vydala opět najít francouze.

Uviděla jsem je u jejich kamionu, takže jsem se vydala k fotografovi a zeptala se jestli může jít se mnou stranou.

Nejsem typ člověka který by se chtěl mstít, nebo tak něco. Jen jsem si chtěla rozumně promluvit.

Podívala jsem se na jeho kartu, abych zjistila kolik mu je let a spustila.

„Dobrý den, chtěla bych Vás jen upozornit že focení s bleskem na střelnici při nočních závodech není moc dobrý nápad. Nemusela bych s tím mít problémy jen já." řekla jsem mu.

A taky se omlouvám za ten výstup v cíli, to jsem přehnala," dodala jsem a čekala na odpověď.

„Ne to já se omlouvám, jsem si vědom svojí chyby a taky toho že jste mohla dojet o dost lépe. Chcete to nějak řešit s vedením?" zeptá se.

„Samozřejmě že ne, jen jsem chtěla předejít dalším takovým situacím."

„Děkuju moc, nepracuji tu moc dlouho a zjistit to někdo od nás tak letím. Přijměte prosím jako omluvu pár vašich fotek z každého závodu kde budete." nabídl mi.

„Budu moc ráda. Děkuji."

Přeci jen fotek na sítě není nikdy dost.

„Co se to tady děje?" zahulákal jeden z biatlonistů.

„Nic, já už odcházím. Nashledanou." řekla jsem rychle a chystala se odejít.

„Počkej, ty jsi Daniela, Ondřejovo sestra a ta vycházející česká hvězda," řekl a natáhl ke mě ruku.

„Ano, už to tak bude."

„Jsem Emiliem, rád tě poznávám."

„Taky tě ráda poznávám, ale budu muset jít, nevím kdy odjíždíme." vymluvila jsem se a šla nazpět.

Vrátila jsem se do kamionu a trenér nám sdělil plány na následující den. Já teď pojedu na hotel, zabalím si věci a v noci mě Michal odveze do německého Arberu na IBU Cap.

-

Na pokoji jsem si dala sprchu a začala s balením. Měla jsem skoro hotovo a vrátila se i Makula.

„Budeš mi chybět. S kým mám teď dělat blbosti?" řekla mi smutně.

Než jsem ale stačila cokoliv říct rozveselila se a spustila: „A samozřejmě jsem trochu vyzvídala u trenérů, jestli je možný tvůj návrat do Áčka. Takže pokud v Arberu zajedeš dobře, uvidíme se na mistrovství v Anterselvě!"

„Maku, to je ve hvězdách. Sama víš že můj běh na tom není moc běh dobře. Budu se snažit, ale fakt si nejsem jistá jestli na to mám." odpověděla jsem.

„Dany, vždyť víš že všechno se dá vypilovat."oporovala mi a v tom se ozvalo zaklepání.

„Dále," řekla Maku. Když do dveří vešel Ondra, odešla do koupelny.

Hned jsem ho obejmula a omluvila se mu: „Náš společný sen je v háji. Na svěťák do Pokljuky nejedu a v Anterselvě mě do mixu určitě nedají i kdybych tam jela."

Měli jsme totiž s bráchou, tedy s Ondřejem Moravcem společný sen. Postavit se vedle sebe na stupně vítězů. A to by šlo jen ve smíšené štafetě.