The last one

Velká rána

Do Aneccy jsme dorazili v jedenáct hodin. Ubytovali jsme se v hotelu a odpoledne si dali lehčí trénink před sprintem.

Já pojedu s číslem 1. Bohužel. Tohle číslo nemám ráda, nikdy mi nešlo závodit na začátku. Ale uvidíme.

-

Je sedm hodin ráno a my nasedáme do dodávky, kterou pojedeme na stadion. Dneska jsem spala normálně s Makulou. Němci mi dorazí až dnes, protože mužský sprint se jede zítra.

Úspěšně projdeme všemi kontrolami a míříme do rozcvičovací zóny.

Poprvé vidím fanoušky ve světovém poháru. Je jich tu sice o dost méně, ale stejně, je to úžasné. Na dnešní start se hodně těším, protože na tribunách je vidět i pár českých vlajek.

Nástřel dnes probíhá v úplném bezvětří a podle předpovědi by to tak mělo vydržet i na závod.

Jdeme se s Maku ještě projet a pak míříme zpátky ke svým věcem. Sundám si lyže a nasadím čelenku s brýlemi.

Zvoní mi telefon a neplánuju ho zvedat. Ale na displeji se objeví mamka a to vzít musím.

„Ahoj mami, copak?" začnu.

„Dany, promiň že ti volám takhle blbě, ale..." řekne rozklepaným hlasem a já cítím že se něco děje.

„Co stalo mami?"

„Děda a babi z Prahy měli autonehodu a nepřežili. Srazil je autobus."

„Panebože..."

„Dany, promiň, nech-"

Já bezeslov zavěsím, posadím se na zem, schovám hlavu do dlaní a rozbrečím se.

„Dany, co je? Co se stalo?" tahají ze mě holky, ale já nejsem schopná slov.

Za chvíli se tam objeví i Rybis s Jirkou a já jím to konečně řeknu.

„Moji prarodiče měli nehodu a zemřeli. Dneska nemůžu jet, nedala bych to... Promiň Jirko."

„Dany, neomlouvej se," řekne a pomůže mi se postavit.

Makula mě obejme a já jsem šťastná že je mám.

„Chceš jet domů?" zeptá se mě Rybis.

„Ne, asi ne... Zůstanu tady a uvidím," řeknu.

„Dobře. Jdu tě odhlásit a dneska budeš tady s Péťou."

„Děkuju," špitnu a odejdu do buňky, abych se převlékla.

Rozhodnu se zavolat mamce a domluvit se s ní co a jak.

„Ahoj beruško, promiň, měla jsem ti zavolat až po závodě."

„To je dobrý mami, dneska nepojedu a nepojedu ani stíhačku... Co táta?" zeptám se. Přeci jen, byli to jeho rodiče.

„Vždyť ho znáš. Odjel do práce aby něco dělal a nemyslel na to."

„To je dobře."