The last one

Here we go agin

3.1.2022

Probouzíme se s Makulou do prvního závodního dne téhle sezóny.

Možná se ptáte co naše vztahy. Makula s Benem se definitivně rozešli. Erik poslechl trenéry, snaží se dát do pořádku svojí klíční kost a proto tady v Oberhofu není.

My ale už sedíme v dodávce a jedeme na stadion. Dnes nás čeká individuál, druhý a zároveň předposlední téhle sezóny. Vlastně ne, jeden bude ještě v Pekingu, ale to se do hodnocení svěťáku nezapočítává.

Zaparkuju a spolu s Makulou, Eliškou Teplou a Jess jdeme na kontroly. Evču trenéři poslali na IBU Cap, protože si chtějí ujasnit, jestli na olympiádu pojede i někdo z mladších holek.

Poprvé ve svém životě budu startovat v červeném dresu, pro vedoucí závodníci disciplíny. Jdeme s holkami odnést věci do buňky a převléknout se.

Máme krásně rozdělená startovní čísla. Já 12, Makula 22, Jess 52 a Eliška 82. Tak snad nám to přinese štěstí.

Mou největší soupeřkou v boji o trikot bude Tirill a Makula. Vyhrála jsem jeden závod, tak proč bych neměla na to, vyhrát i další?

Jenže s nejdelším pípnutím házím tohle všechno za hlavu a vyrážím do závodu.

Před sebou mám 15 km a dvacet ran. Prvních pět vypustím právě teď, při mé první střelecké zastávce.

Zalehám na stav, dávám zásobník do malorážky a plně se koncentruju.

Dneska budu střílet na jistotu. Proto tam strávím na můj poměr dlouhých 32 vteřin. Ale je to nula a já jedu dál.

Stejně tak dopadne i druhá a třetí položka. Na poslední přijíždím s obrovskou trémou. Tuším že jedu o dobrý výsledek a mám divný pocit v břiše.

Stoupnu si na stav a nabíjím. Jenže moje nohy neposlouchají. Udělám si dva dřepy a pak vím že musím. Střílím za 23 vteřin, dýl bych tam stát nemohla. Bohužel poslední ránu minu a přičte se mi minuta.

Jestli jsem si tím přepáleným čtvrtým kolem odstřelila dobrý výsledek tak si asi nafackuju.

Je mi jedno že moje nohy umírají, prostě se snažím nahnat co nejvíce vteřinek. Do cíle dojíždím na průběžném prvním místě, ale to se rychle změní, protože za mnou je ještě 90 závodnic.

Jdu do kamionu odnést lyže a hned zamířím do buňky. Vezmu na sebe teplejší věci a jdu ven. Trochu se proběhnu, protáhnu a jdu do cílového prostoru. Makula bohužel udělala dvě chyby a je kolem desátého místa. K mému překvapení je zatím jediná čistá střelkyně Hanna. V cíli je první a já už jsem druhá.

Nakonec jdu s Makulou do buňky, protože tuším že dnes to nebude tak dobrý výsledek.

Nakonec je z toho páté místo. Měla jsem vyšší ambice a tak jsem trochu zklamaná.

Odpoledne jedou svůj závod kluci, ale já s holkami jedu na hotel.

Mezitím co je Makula ve sprše mi volá Erik. Musím říct že mi chybí, přeci jen jsme se teď viděli každý den a předtím vlastně taky.

„Hej!" křikne Makula.

„No? Co? Jo promiň, nevnímala jsem tě."

„To právě vidím, co se děje?" zeptá se.

„Já nevím... Dneska jsem poprvé při závodě měla takový pocit. Prostě jako bych měla slony v břiše a ztuhly mi nohy. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat..."