The last one

Peking I.

3.2.2022, 10:50

Naše letadlo právě přistává v hlavním městě jedné ze světových velmocí.

Spolu s Makulou vystupujeme z letadla a obdivujeme jak obří je jejich letiště. Nikdy jsem v Číně nebyla a doufám že mi zbyde alespoň jeden den abych se podívala po nějakém městě.

Hned u kontroly se celého našeho týmu ujímá hrozně milá paní. Vede nás k našim autobusům a celou dobu nám něco povídá. Na parkovišti stojí pět autobusů pro celou naší 123 člennou výpravu.

Nasedáme a řidiči vyjíždí směr Česká olympijská vesnička. No vesnička... Když vystoupíme připadá mi to jako menší město. Jdeme s Makulou na pokoj číslo 78. Holky jsou hned vedle nás a Lucka je na pokoji s její kamarádkou Terkou Havlíčkovou.

Zítra nás čeká slavnostní zahájení a my biatlonisté pak máme 1 den pro seznámení se zdejšími tratěmi.

Z 18 olympijských dní je pro nás 10 závodních.

Ostatní dny budeme především relaxovat, regenerovat a můžeme chodit fandit zbytku týmu.

Kluci s kamionem dorazili včera a všichni trenéři by měly přiletět dnes večer. Členové realizačního týmu dorazí zítra ráno. Vlajku na zahajovacím ceremoniálu ponese kdo jiný, než naše Ester.

Určitě se chci jít podívat na jeden zápas našich hokejistů, ráda bych viděla jednu z jízd Evky Samkové a když by se to podařilo tak jednu jízdu Eliz a Martina Bidaře.

Dnešní den máme s Maku v plánu si jít zaběhat a zabydlet se.

První věc máme splněnou hned po obědě a ta druhá je právě v procesu. Obě máme velkou postel a v pokoji je obří koupelna se sprchovým koutem i vanou. Naskládáme své věci do skříně a pak se vydáváme zkoumat olympijskou vesnici.

Máme tu bazén, posilovnu, saunu, dvě společenské místnosti, místo pro fyzioterapeuty a doktory, no prostě na co si jen vzpomenete. Naše budova má 18 podlaží a sdílíme jí s celým českým týmem, včetně médií, s Francií, s Itálií, se Švýcarskem, se Slovinskem a bohužel i s Německem.

Okolo šesté hodiny jdeme na večeři a po návratu volám domů. Tam je právě deset hodin dopoledne a u našich je veselo. Mamka totiž hlídá malou Rózu s Ondráškem.

-

Ten časovej posun se mnou dělá divy, protože je už jedna ráno a já nemůžu spát.

Vezmu na sebe mikinu a v pantoflích a kraťasech jdu potichu ven z pokoje.

Vyjdu až do posledního patra, kde je úžasný výhled na město. Udělám fotku, dám k ní písničku Let her go a hodím jí na instagram.

Hlavou mi pořád běhají vzpomínky na toho člověka s úžasně modrýma očima a krásným úsměvem.

Chybí mi... Dala bych cokoliv za to vrátit čas do těch chvil, kdy jsme byli šťastný. Jenže to je minulost a já se přes to musím nějak přenést.

Ve dvě hodiny ráno se vracím dolů na pokoj a otevírám dveře. Makula sedí na posteli a čte si knížku.

„Taky nemůžeš spát?" zamumlám jejím směrem.

„Ne, ten časovej posun je hroznej. Nezapojíš PlayStation? Docela bych si něco zahrála..."

„Tvé přání je mi rozkazem," zasměju se a zapojím konzoli k televizi. Připojím dva ovladače a nechám Maku vybrat hru.