Plameny moci✔

DESÁTÁ

„Jak se jmenuješ?" zeptal se svým až nepřijatelně příjemným hlasem. Kráčela jsem za ním už dobrou půlhodinu. Vyhýbala jsem se spouště Relům a nervózně koukala po všech okolo, v případě, kdybych náhodou zahlédla svého nedávného pronásledovatele a mohla tak co nejrychleji vzít nohy na ramena. Problémů jsem momentálně měla víc než dost.

„Odpověz," rozkázal příkře. Sledovala jsem jen jeho široká ramena. Slunce se mu do tmavé barvy vlasů opíralo ze všeho nejvíc a já se sama sebe ptala, zda nedostane úpal.

Zastavil se. Viděla jsem, jak si trpělivě povzdechl a poté se teprve otočil směrem ke mně. Temné oči mě propalovaly skrz na skrz. „Stanovíme si jedno z pravidel, co ty na to? Já se zeptám a ty odpovíš. Je to vcelku prosté."

 Zamračila jsem se. Zafoukal lehký vítr a zavanul mi vlasy do obličeje. Pod tím tlustým tmavě rudým kabátem jsem se přímo vařila ve svém vlastním potu. Určitě jsem i smrděla.

„Kam mě to vlastně vedeš?" odpověděla jsem na jeho otázky otázkou. Uchechtl se, přimhouřil své nádherné oči a svou velkou dlaň umístil na hrušku meče po svém boku. Následně sjel varovně až k jílci. Relové okolo nás uspěchaně proudili do všech stran.

„Zdá se, že jsi plně nepochopila významu mých slov. Jak - se - jmenuješ?" každé slovo v poslední větě pečlivě oddělil. Cítila jsem z jeho postoje jistou hravost, stejně jako jsem ji viděla v těch temných očích. 

Založila jsem si ruce na hrudi a též přimhouřila oči. Slunce nezastavitelně stoupalo vzhůru a rozjasňovalo pochmurné stíny Perelu. Smrad města jsem pomalu přestávala cítit.

„Podle mého je má otázka důležitější. Možná, že jsi mě zachránil, to ale neznamená, že nemám právo vědět, kam mě to vlastně vedeš. A navíc. Co vlastně bude náplní mé práce? O tom ses také nezmínil. A co jsi zač, že si můžeš dovolit za mě zaplatit takové množství peněz, hm? Vypadáš mladě."

„Nejdřív zarputile mlčíš a poté na mě vyvalíš takové množství otázek? S tebou bude ještě zábava." Povýšenecky na mě shlížel jako na nějaké štěně. Měla jsem chuť mu ukázat, že i štěně umí pořádně pokousat. „Nicméně," začal a udělal rychlý krok ke mně. Byl elegantní a přirozený. Nestačila jsem ani ucuknout, když mi pevně chytil bradu a donutil mě se mu podívat do temných zákoutí jeho hnědých očí. Nyní v nich byla tvrdost a neústupnost. Prohlížel si mě zblízka s nesmírným zaujetím. „Měla by ses naučit poslouchat svého pána." Cítila jsem jeho vůni nekonečných lesů, luk a větru. Cítila jsem jeho dotek.

„Pána?!" vyhrkla jsem popuzeně a rukou mu prudce strhla prsty z mé brady. Ironicky jsem se začala smát. Pobavení v jeho obličeji ještě vzrostlo, zatímco jsem ztvrdila výraz a nasupeně ho probodávala pohledem.

Napřímil se a naklonil mírně hlavu na stranu. „Tolik peněz, kolik mi teď dlužíš, mi nesplatíš průměrnou prací ani za celý svůj život. Teoreticky jsi něco jako otrok. Takže ano. Jsem odteď tvůj pán. Nyní chci znát tvé jméno. Na ostatní otázky dostaneš odpověď poté," pověděl ležérně. Jako by to byla samozřejmost.

Stála jsem ztuhlá na místě a vytřeštěně ho pozorovala. „Cože?" Zaskočil mě. Myslela jsem... Zapomněla jsem, jak nízko se tady v Perelu pohybovaly ceny. Abych si na to vydělala... Bohové, spaste mě. „Vždyť... Tisíc zlatých rubů."

„Zvýšil cenu," vysvětlil prostě. Nyní tedy nezáleželo na tom, kolik za mě doopravdy zaplatil. Chtěla jsem vědět proč by to vůbec přijal. Co bylo jeho motivem? „Nyní tvé jméno," pronesl opakovaně.

Hleděl na mě a čekal na mou odpověď. Co jsem mohla ztratit? Přešla jsem z jedné možnosti otroctví do té druhé. Jenže on jí nazval odpracováním dluhu, zatímco ten obrovský Rel to řekl na přímo. Otrok. Udělala jsem ze sebe dobrovolně otroka. Přechytračil mě se vším všudy.