Plameny moci✔

ČTYŘICÁTÁTŘETÍ - TŘETÍ MĚSÍC

TŘETÍ MĚSÍC

Lištičko, lištičko, komu pak uvěříš?
Lištičko, lištičko, jak s ním vším naložíš?

Třetí měsíc tě k sobě vtáhne,
na špatnou cestu na rozcestí zahne
a měsíc úšklebků se náhle,
promění v mrtvého krále.

Něco ti ve snech tajně šeptalo,
proroctví, které tě pomátlo.
Přemýšlíš, plány vymýšlíš,
na měsíc úšklebků pohlížíš,
slepě tomu přihlížíš.

Lištičko, lištičko, co tě zlomí?
Lištičko, lištičko, pozor, láska bolí.

Láska vás prý zmate a polapí. Ten, kdo to prohlásil, musel být blázen. Zmatená jsem nebyla. Jen nesmírně vystrašená, co přijde dál. A jediná věc, kterou jsem byla stále lapena, byl náhrdelník Sorelé těsně obepínající můj krk. Připomínal mi komu patřím, ačkoliv jsem si to tentokrát zvolala sama. Chtěla jsem ho požádat, aby mi ho sundal. Byla jsem jeho dobrovolně. Jenomže, co by si pomysleli ostatní, kdybych byla u prince a neměla náhrdelník Sorelé? Čím bych byla u dvora v tu chvíli?

Sklíčeně jsem si s náhrdelníkem pohrávala. Přívěšek přetaženého kruhu jsem drtila mezi ukazováčkem a palcem. Cítila jsem se i přes to všechno šťastně. Mé srdce bilo rychleji, vše se zdálo projasněné a krásné. I potemnělé dny se náhle jevily barevnější a úžasně. Měla jsem chuť se smát na celé kolo a všem vykládat, jak je život nádherný.

Služebná Arara mi s nezáživným výrazem zaplétala vlasy na dnešní večer v mé nové komnatě vedle těch princových. Přeci jenom mě sem přestěhoval. Nyní jsem si ale nestěžovala. Mohla jsem k němu, nebo on ke mně, prolézat tajnými dveřmi, jak jsme chtěli.

Propukne třetí měsíc oslav. Uvědomovala jsem si krutost reality upomínající mi, že již jen jednou se měsíc naplní a my budeme muset být připravení na všechny případy. Dnešek jsem měla strávit s princem, královskou rodinou a šlechtou. Oslavy měly nabrat na síle. Upálí nového nepřítele. Bude hostina a tanec. Poprvé se využije hodovní síň. Otevřou se brány na nádvoří.

„Co se dneškem mění?" zeptala jsem se Arari, která zrovna splétala mé vlasy do copánků a poté z nich zezadu tvořila květiny. Jen dva stočené pramínky mi nechala padat do obličeje.

Semkla rty a stáhla mírně své husté obočí k sobě. „Nic zásadního. Otevřou se brány na nádvoří, které bude zaplněné stoly přetékající jídlem a vínem. Hudba bude vyhrávat až do svítání, kdy si všichni na chvíli odpočinou a započnou znovu svůj den." To, co řekla, jsem již slyšela. Ardel mi to vysvětlil již před nějakou dobou. Jenomže já se strachovala o zcela něco jiného. Započal odpočet k našemu pádu.

Rozpačitě jsem se na ni usmála, když si mě k sobě natočila, aby si mohla prohlédnout své dílo. „Nevím, čím sis zasloužila být princovou Sorelé, ale nyní alespoň vypadáš hodna své pozice," pokynula uznale hlavou nad svou prací. Znovu mi zvýraznila tváře a rudou protáhla až ke spánkům. Rty mi natřela na karmínovou a stíny u očí použila černé se třpytky. Často mluvila tak, že urazila a potěšila zároveň.

„Je to vše?" Stoupla jsem si a uhladila si šaty připomínající roušku zeleně utkané z pavučin. Měla jsem rukávy z průsvitné látky dlouhé skoro až po zem. Od mého zápěstí byly ale prostřiženy, abych mohla volně pohybovat dlaněmi. Živůtek představovala zelená vyztužená látka vypadající jako dva podlouhlé listy, které tvořily hluboký výstřih. Na nich se třpytily perly, připomínající kapky rosy.